Nákupní košík

V košíku nemáte žádné zboží.

Odstartovala česká enduro série!

Tak jsme se všichni dočkali! O minulém víkendu konečně odstartovala česká enduro série. Stalo se tak nově v areálu ski Kraličák. V dech beroucí přírodě, s pravým jarním počasím co hrálo všemi barvami a teplotami. Do kopce se poprvé jelo komplet celej víkend za svoje, žádný lano, žádnej shuttle. Tentokrát teda ideální varianta jak se zahřát. Na Kraličák si vyrazila zazávodit i naše čerstvá závodní dvojka sponzorovaných jezdců Max Adami a Miki Nevrkla. Vzhledem k podmínkám na trati co vykouzlilo počasí i jejich osobním stories sice kluci nedopadli tak, jak by si přáli. O výbuch kotle se však nejednalo a oba nakonec uznali, že s výsledkem jsou vlastně "na tu hrůzu" spokojení. Jejich osobní příbehy a zhodnocení si můžete pročíst právě teď v následujících řádcích.

Miki Nevrkla

První závod České Enduro Série je za mnou. To byla teda zážitek. Jeden z posledních květnových víkendů, člověk se těší na pěkné jarní počasí, sluníčko, teplo, ale žádný takový. Podle všeho poslední dobou žijeme někde na severu Skotska a Kraličák nebyl žádnou výjimkou. Tři propršené dny sice můžou znít romanticky a příroda okolo Hynčic pod Sušinou je v každém případě nádherná, ale závod samotný měl k romantice bohužel velmi daleko. Chvilkami se z toho stal spíše boj o přežití.

V pátek začal první tréninkový den. Mně ve tři odpoledne skončila škola, sednul jsem do auta a jel se ještě rychle podívat aspoň na pár tratí. Lanovka nejezdila, takže se všechno tahalo za své. Naštěstí kopec nebyl nijak veliký a nahoru se dalo vyjet pohodovým tempem do 25 minut. Začal jsem 3. RZ, která byla víceméně jeden dlouhý šlapavý flowtrail. Na téhle trati se bude zvracet, to bylo hned jasné. Každopádně jsem se hned vydal zpět nahoru, okolo krav a koní až ke startu 1. a 2. RZ. Všichni říkali, že jednička je šílenost, tak jsem se na ni pustil. No, nelhali. Čerstvě vyhrabaná trať plná kořenů a neuvěřitelně prudkých pasáží. Za sucha bych řekl, že to je super technický trail, bohužel  měl k suchu hodně daleko. Divočina. Jako poslední RZ jsem v pátek dal dvojku. Malinko mírnější trať, ale plná odkloněných traverzů na kořenech. Další těžká trať, hlavně v těchto podmínkách. Cíl v potoce mi už byl úplně jedno, stejně jsem byl celý mokrý. Vyjel jsem teda zpět domů a asi za hodinu se otevřelo nebe a začalo pršet.

Sobotní trénink probíhal hodně podobně. Tratě, které byly v pátek těžké, byly v sobotu prakticky nesjízdné. Začal tedy tak trošku boj o přežití. Během tréninku ještě několikrát pršelo, ve většině případů silné přeháňky. Jeden výjezd jsem šlapal a do přilby mi mlátily kroupy. V sobotu jsem tedy zvládnul jeden kompletní okruh tratí a jel co nejdříve domů nachystat kolo na nedělní závod.

Odstartoval jsem do závodu ve 12:44 a za chvíli jsem byl nahoře na 1. RZ. Před startem jsem chtěl hlavně nespadnout, no nepovedlo se, bylo nereálné v těchto podmínkách a na této trati zůstat ne kole. Jednou jsem šel k zemi úplně a potom proběhlo ještě pár kontaktů se stromy. Jednička byla za mnou a doufal jsem, že si na dvojce spravím chuť. Klouzala úplně stejně, někde možná ještě víc. Do cíle jsem dojel s povolenou botou a zjistil jsem, že jsem si někde utrhnul utahovací kolečko. Musel jsem tedy improvizovat, utrhnout kus pásky za cílem trati a botu si tak svázat, aby mi držela na noze. Další RZ byl šlapací flowtrail a já doufal, že moje zapáskovaná bota vydrží. Na RZ jsem nechal duši, ale byl jsem rád, že mám tohle šlapání za sebou. Bota naštěstí vydržela. Na 4. RZ jsem se úplně ztratil, trefoval jsem snad každý kořen a všechny stopy jel úplně špatně, už na mě asi přišla únava. Každopádně jsem se nakonec dostal až na start 5. RZ a byl šťastný, že už mi chybí jen jedna trať do konce tohohle blátivého šílenství. Na poslední RZ jsem si celkem spravil chuť, jelo se mi pěkně a hlavně jsem už byl ohromně rád v cíli.

Po x pádech a roztržené botě mi to nakonec vyšlo na 9. místo v kategorii Elite. Upřímně jsem čekal asi horší výsledek, ale nakonec se ukázalo, že padali všichni a všude a že s 9. místem můžu být spokojený. Byl to těžký závod, hlavně na fyzičku. I krátké RZ v blátě vás dokážou naprosto vysílit. Teď už jen doufám, že příští závod se bude jezdit rychle a v lepších podmínkách.

Max Adami

Celé to divadlo začalo už někdy v úterý večer, kdy jsem se dozvěděl, že mi doma nikdo nepůjčí auto, takže jsem začal řešit auto a taky to, že jsem měl brát kamarád, co neměl odvoz. Přišli jsme tedy s řešením číslo dvě. Jáchym, ten kamarád, si domluvil půjčené auto. Problém je ovšem v tom, že nemá žádné papíry, takže v praxi to znamenalo, že já jsem musel sednout na vlak, dojet z Hradce Králové do Ústí nad Labem, tam sednout do auta, odjet autem na Kraličák a pak v opačném směru stejný proces v neděli večer po závodech. No… jinak řečeno jsme to odložili, jako záložní plán a začali jsme řešit nějakou lepší variantu. Jáchym si nakonec sehnal odvoz, takže už to zbývalo jen mně. Naštěstí ve čtvrtek během dne se táta rozhodl, že si tam půjde zajezdit a vyzkouší si nové tratě, takže jsem měl odvoz a zároveň se mi taky ozval jeden kamarád z Hradce, že má místo na cestu zpátky. Příjezd v pátek ráno, oblékám se, sedám na kolo a uvědomuju si, že nemám košík na kolo, takže jsem si dole pod kopcem nechal petku s pitím, zamknul jsem si tlumič a jel jsem nahoru. Jo, zamknul jsem si tlumič… tuhle věc jsem řešil na enduru poprvé v životě, protože do teď jsem měl vždycky X2 od foxu a tam lockout fakt moc neexistuje. Nahoru jsem vyletěl poměrně rychle a pustil jsem se hned dolů, protože už jsem se fakt těšil. Kolo vcelku fungovalo fajn, ale něco prostě nebylo správně. No a taky jo, že jo. Po dojetí druhé rz jsem objevil, že mám zamčený tlumič. Co mě příjemně překvapilo byl fakt, že i tak krásně fungoval, což mě i následně v závodě vedlo k rozhodnutí si ho na třetí RZ nechat zamčený. Tréninky proběhly všechny v klidu. Jediný zádrhel byl fakt, že jsem si zapomněl natočit erzety na video, takže jsem se na ně pak nemohl podívat. Program nabral obrátky až zase v sobotu večer, kdy kluci objevili nějaké pití a měli nutkání splnit kvalifikační limit pro MS v chlastání. Ne, nedělám si srandu. Měli u sebe měřič a pravidelně testovali, kdo má kolik. Vítěz měl tuším 4,1 promile. To se samozřejmě netýkalo mě. Já šel spát už v deset, takže jsem u tuhle podívanou přišel. Nedělní ráno bylo tedy poměrně zajímavé, mám-li použít deminutivum. Ráno začlo tím, že jsem zjistil, že mi nefunguje sušák na boty, které jsem si večer důkladně umyl, takže byly úplně durch. Naštěstí byla na hotelu moc hodná paní v kuchyni, která vytáhla rohlíky z trouby a místo nich tam šoupla moje boty, které tam následně byly dvě hodiny. Každopádně já si v klidu přezul gumy, nějak jsem do sebe nasoukal snídani a pomalu jsem se přesunul směrem race camp, kde mi kluci z Kolofixu dali kolo do kupy po té dvoudenní bahenní lázni. Závod, jako takový byl z mé strany hodně na hovno. První půlku závodu jsem nebyl schopný přepnout hlavu do režimu závody a podle toho to i vypadalo. V druhé půlce se to zlepšilo, což mi zařídilo aspoň to druhé místo, ale jak jsem už říkal, tak se svým výkonem jsem nebyl spokojený ani trochu navzdory poměrně obstojnému výsledku. Je sice fajn být 15/2, ale já asi na závody nejezdím proto, abych byl druhý.

Jak vidíte sami, s touhle dvojkou střelců se nudit rozhodně nebudeme...Vidíme se na Klínovci!!!

Přihlášení