Poslední závod Endurosérie byl na šumavském Špičáku. Reprezentace spoléhala čistě na Maxovi, protože Miky si po Morávce při pondělní kompenzaci v Koutech zlomil pažní kost a sezona tak pro něj skončila. Přejeme brzké uzdravení Miky!
Jak se tedy dařilo Maxovi?
MAX ADAMI:
Jako vlastně všechny ostatní reporty i tento začne stejně...končím v práci, doběhnu domů... sotva si poberu věci a už koukám na mobil, kde mám 3 zmeškané hovory od Radka, který mě má vyzvedávat, že čeká před domem. Rychle teda všechno naložíme a vyrazíme na cestu. Po cestě je teda chvílemi celkem solidní shitstorm, ale jinak je to fajn. Za Prahou stavíme na velké Chimpmenu s burgrama a nuggetkama na ISIC a někdy kolem desáté dorážíme na místo.
Pátek byl docela fajn. Pršelo jen odpoledne, takže celé dopoledne jsme jezdili úplně v suchu skoro. Některé kořeny byly oslizlé, ale jinak to byly parádní podmínky. Večer jsme na společné chatě trochu slavili život a pak se šlo spát. Sobota probíhala velmi obdobně akorát s tím rozdílem, že jsme nejezdili na laně na Špičáku, ale na Pancíři no a vzhledem k tomu, že přes noc spadla celá obloha, tak jsme byli kompletně nasáklí bahnem od hlavy až k patě. Po příchodu z tréninku jsem jen zahodil tu hromadu bahna a textilu na terase. Umyl jsem si kolo, namazal všechno, co se nějakým způsobem hýbe a šel jsem si vymývat bahno ze všech záhybů, co na těle mám, protože jsem to měl fakt všude.. jakože všude.
Všechno jsem si vzorně hlídal, takže na startu probíhalo hladce až na skutečnost, že v 13:05, což byl můj startovní čas začala taková průtrž mračen, že kompletní top10 z elity místo nástupu na start raději vyčkávala v Bikeporn stanu a čekala, co bude dál. Nakonec nám to ale nedalo a stejně jsme vyrazili na trať. Před startem jsme s Radkem vzorně naimpregnovali jak moje kalhoty, tak moji bundu a ještě, že jsme tak udělali, protože jsem zůstal v suchu minimálně o 15 vteřin dýl, než kdybychom to neudělali.
Jedničku jsem odjel tak nějak v klidu bez pádu až a to, že mi střílela hazka, takže jsem nemohl skoro šlapat. V transferu na dvojku jsem si to neuvědomil a tak jsem si na to vzpomněl zase až v rzetě. To mi ale nedalo a tak jsem si ji prostě odladil za jízdy v závodě. Dvakrát jsem ve dvojce lehnul a aby to bylo aspoň trochu komické, tak to vždycky bylo na nějakém triviálním místě, kde jsem nedával pozor a odpočíval jsem. Trojku jsem zajel obstojně, na čtyřce jsem dokonce zaskóroval druhý flek celkově i s prázdným kolem, ale pak mi došlo. Vyjel jsem lanem nahoru na poslední, tedy pátou RZ a celý zmrzlý jsem se dal do opravy zadního kola. Ráfek byl sice prasklý, ale pořád připomínal víc kruh, než srdíčko, takže jsem tam nahodil duši a naštěstí se to povedlo. Byl to ovšem celkem zážitek to opravovat kompletně promočený, zmrzlý a celý od bahna.. celou situaci pak krásně vystihl Matěj Charvát slovy: „Tyvole.. tak to si užij, to bych teď fakt dělat nechtěl" .. jo, díky, hned se mi to dělalo líp, kámo. Aby toho nebylo málo, tak jsem sebou švihnul docela dost hned ve vrchní části RZ, kde se vjíždělo do lesa, vypadl jsem z rytmu a pak mi úplně došly nohy, takže jsem v tom nejhorším totálně vypnul a jen se vezl, což byl teda silný zážitek, nikdy víc. Nějak jsem se bokem a pozadu doklouzal zpátky do bikeparku, kde už mě čekalo jen posledních pár metrů po decentním trailu a cíl.
Z jízdy jsem celkově za ten den neměl úplně špatný pocit. O to větší šok jsem zažil, když jsem koukal na výsledky u Vojty Bláhy, kde byla top20 a já tam nikde nesvítil. Naštěstí mě pak napadlo to refreshnout a když jsem viděl, jak svítím na 7. fleku, tak jsem se uklidnil. Rozloučení s letošní enduroserií bylo tedy intenzivní, ale aspoň si to budeme pamatovat. Teď už jen krásná příprava na Trophy of Nations a pak zasloužený odpočinek po protrpěné sezóně 2022.
DALŠÍ MAXOVA ZASTÁVKA? TROPHY OF NATIONS 1.-2.10.2022
