Skoro polovina prázdnin a další závodní match v enduro překážkách. Tentokrát jsme nemuseli brázdit celou republiku napříč, závody se totiž konali v "areálu za kopcem". Kouty nad Desnou jako vždy nabídly vynikající zázemí, dlouhé erzety a letos i krásné letní počasí. Co víc si přát? Náš tým byl na místě už od pátečního rána a tvořil video materiál, trénoval, brzdil, zase točil a nakonec jsme si společně v bezpečí naší Bikeporn obytky ugrilovali nějakou bohatě vyváženou stravu s obsahem masa. Miky jako pan domácí nebyl vůbec happy z namotaných erzet. Obsahovali málo rychlosti a muselo se hodně na brzdy, z nuly opět na plnej a zase na brzdy. Nakonec se mu povedlo z toho všeho vyhrabat super šesté místo celkově což v nabité konkurenci není vůbec špatný. Max jako vždy oplíval pozitivníma vibracema, bohužel závodní den se odehrál v režii zlé karmy a tak se musel milý Max spokojit pouze s třetím místem v kategorii U21. Oba jejich personal fílings najdete zase níže.
MIKY NEVRKLA
Další závod Enduro Série se odehrál více méně u mě doma v Koutech nad Desnou. Paradoxně to s místním bikeparkem nemá moc společného a tratě ho spíš křižují. Takže ne, není to tak, že bych RZ znal nazpaměť. No každopádně jezdit jsme začali už v pátek s celou Bikeporn crew. Po pár jízdách jsem z tratí byl pěkně vyjukaný. Všechno bylo mnohem více zavřené a utažené než v předešlých letech, ale s tím už se asi při těchto závodech musí počítat. Celkem nám to vyšlo na 9 jízd, tratě jsme stihli poznat všechny a přemýšlel jsem, která z nich je nejmenší zlo. V podvečer jsme rozjeli gril ve stánku a dali si zasloužený relax po dni ježdění.
V sobotu jsem si řekl, že si každou trať už projedu jen jednou a pak radši pojedu odpočívat a nachystat vše na nedělní závod. Tratě byly už celkem vyježděné, takže se konečně daly projet alespoň v nějakém rozumném tempu a ne se pořád zastavovat. Pořád jsem měl trošku smíšené pocity a nevěděl, co si před nedělí myslet. No nachystal jsem doma kolo a šel se psychicky nachystat na dlouhý závodní den.
V neděli jsem startoval ve 12:15 a hned si to namířil na lanovku a první RZ. Cestou na start mi spadnul řetěz, takže jsem měl hned takhle ze začátku zajímavou vložku. RZ proběhla v klidu a jel jsem hned na transfer přes Dlouhé Stráně. Letos se mi jelo opravdu skvěle a celý transfer uběhnul jak nic. Na zbytku RZ jsem zvolil taktiku jet v klidu, nikde zbytečně nebláznit a udržet to pořád na kole. Prokousal jsem se tedy takhle závodem až k poslední 5.RZ, která byla ze všechny nejdelší. Dala mi teda pěkně zabrat a v poslední části jsem už chtěl být hlavně v cíli. Nakonec mi to vyšlo na 6. místo v elitě i celkově, což je skvělý výsledek vzhledem ke konkurenci, která byla v Koutech veliká.
MAX ADAMI
Laura, ta moje nejmilejší opice šla do sprchy a já tak konečně dostal povolenku opustit postel, zapnout počítač a věnovat se něčemu jinému, než jí. No a protože jsem samozřejmě zodpovědný profesionál, tak jsem začal hned psát report z víkendu, na který už se všichni tak těšíme, že ano. Víkend začal poměrně příjemně. Táta mě hodil ráno do Koutů, tak jsem se v klidu oblékl, přidal se k Radkovi, seznámil jsem se s Kubou, naším kameramanem pro tento víkend a společně s Mikešem jsme fšici zamířili nahoru na lano. Kdo byl v Koutech, tak určitě ví, že lano nekončí úplně dole pod kopcem, jako tomu bývá zvykem, ale chvilku se k němu musí šlapat a po rovině to úplně není.. začala proto taková psychologická hra. Jmenuje se „Nejsem sračka, ty jsi sračka“ a spočívá v tom, že někdo na sebe vezme tu ostudu a začne tlačit jako první, aby mohli sesednout již bez ostudy i ostatní, protože “mu nechtějí“ ujet. Jistě ji hrajeme všichni při každém výjezdu. Nejsem si už jistý, kdo si vytáhl oného „černého Petra“, ale mám takové tušení, že to byl náš přerostlý manažerys a lamač dívčích srdcí, Rádes. No..párkát jsme to otočili, pak jsme si dole v restauraci nacpali do hlav salátky a jezdilo se dál. Byla to docela sranda, jen to asi úplně nesplnilo účel. My s Mikešem zcela pochopitelně pořád čekali a když už dojeli Kuba s Radkem, tak jsme už zas chtěli jet dál, takže jsme asi úplně nevytvořili tolik materiálu, jako měl Radek v plánu. Tím spíš, že trať až na čtvrtý měřený úsek byla rychlá a zábavná, ale v podstatě tam nebyla žádná technika, takže moc nebylo co řešit a moc tak nebyla možnost zachytit, jak s mým týmovým kolegou řešíme různé možnosti průjezdu, jako tomu může být třeba na Zadově, kde je trať výrazně pomalejší, ale o to techničtější a tím pádem je tam i mnohem víc prostoru k diskuzi. No..nějak jsme to odjezdili, já zrušil balení klobásek, co mi připravil týmový šéfkuchař Ondra a spokojeně jsem usnul dole na náměstíčku ve spacáku. V sobotu bylo klasicky tolik lidí, že i když jsem byl na kole skoro celý den, tak jsem stihl všechno jen jednou, tak akorát, abych si to hezky natočil a bylo to. Neděle byla pohodová a když už jsem si myslel, že jsem konečně nic nezapomněl a že jsem konečně připravený ke startu, tak jsme objevili malou dírku v mém předním kole. Dali jsme ji tedy dolů, dofoukli to a ona se chytla, takže to bylo v klidu. Vyjel jsem na první rz a pustil jsem se dolů. Vlastně to bylo celé v klidu až na to, že jsem v nějaké kompresi tu dírku otevřel znovu a ještě k tomu se mi nějakým záhadným způsobem podařilo prorazit i zadní kolo, takže jsem musel jet opravdu opatrně. Z cíle jsem letěl hned do Kolofixu, kde už mě milujou a bylo to tak akorát, protože při dojezdu jsem měl v obou kolech možná půl atmosféry. Dalo se na tom teda nějakým způsobem jet, ale zvlášť přes nějaké nerovnosti jsem musel hodně opatrně, abych to nezrušil úplně a v jedné kompresi se mi shrnula guma takovým způsobem, že jsem si pak představcem málem vyrazil zuby, když se to vrátilo zpátky. Nebýt mojí helmy, tak se tak i stalo. V tuhle chvíli jsem tedy +20 minut v depu, protože jsme čekali, až se zalepí knoty. Cesta na dvojku mi trvala asi hodinu a dvacet minut, možná ani to ne. Opravu jsem to hnal, abych stíhal limit. Hned na začátku jsem asi někde musel trefit hazku, nebo něco, protože to hned nahoře úplně přestalo řadit a tak pokaždé, když jsem zabral, tak se to chovalo jak hacknuté DSG. Takže opět depo a opět skoro 20 minut čekačky, než mi to kluci opraví. Od té chvíle už to nějak šlo, ale jak jsem se snažil na transferech dohánět limit, tak jsem pak byl unavený v erzetách, což v kombinaci se špatným výběrem gum a s očkováním nebylo nic extra. Tuhle skutečnost podtrhl i výsledek, který ukázala časomíra. Skončil jsem třetí v kategorii, desátý celkově.. není to zlé, ale nepřijel jsem, abych byl třetí. Příště znovu a snad líp! Vidíme se na Morávce!
Teď si dáme lehnou závodní prázdninovou pauzu. Vidíme se na dalších závodech Enduro Série na Kopřivné!!!
Photo: Jakub Barčík a Jára Sijka
