Hardcore Blinduro

Třetí ročník Hardcore Blinduro byl v neděli úspěšně zakončen v Trailparku Plešivec v Krušných horách. Director Michal Prokop na závodníky připravil asi jedny z nejtěžších a nejdelších erzet ze všech ročníků. Dva dny závodění, osm rychlostních zkoušek, nejnáročnější terén, který na enduro závodech v ČR můžete potkat, to bylo Hardcore Blinduro. A samozřejmě náš Maxík na startu, to je přece jasný. Jak se mu valily pláště a oči? A nebyl z toho Plešivce plešatej? U Maxe je možný všechno...článek najdete dole

Dopředu říkám, že ačkoliv by se asi dalo čekat, že po závodě takových rozměrů nebudu stíhat vyprávět, tak vzhledem k náročnosti si toho moc nepamatuju. Možná mě i něco napadne během psaní, ale neřekl bych. Díky různým okolnostem jsem na závody dorazil až v sobotu po půlnoci a nevím proč jsem si myslel, že se vyspím v kufru od auta. Reálně to tedy dopadlo tak, že jsem měl zhruba tři hodiny nekvalitního spánku a v sobotu ráno jsem tak nastupoval do závodu minimálně mentálně nepřipravený. Odstartoval jsem a co mě probudilo hned byl pár středního věku, co odpočíval v kufru dvojkové ovce v lese na našem transferu. Asi posilovali, protože okna byly pěkně zamlžené a oba vzadu leželi nazí. No nic, hodil jsem očko do kufru a když jsem zjistil, že není o co stát, tak jsem pokračoval dál v transferu na první erzetu. A že to bylo probuzení do víkendu. Prudká, kluzká, odkloněná.. bez problému těžká EWS erzeta. Asi dvakrát jsem trochu bloudil, protože jsem jel úplně první a trať nebyla vyjetá, ale jinak celkem slušný výkon. Zbytek byl vlastně v poměrně stejném duchu. Prudká, odkloněná, hodně kořen a když nebyly kořeny, tak byly šutry. Člověk neměl ani chvilku na odpočinek. Pořád jsem musel makat a to hodně. Na druhou stranu ale musím říct, že mi to nepřipadlo nebezpečné. Složitá místa byla přehledná a bylo na každém, jak rychle to tam pustí. Problém a pravděpodobně i rozhodující moment celého závodu přišel ve chvíli, kdy jsem na čtvrté erzetě nad opravdu prudkou a vysokou rockgardenouprobrzdil přední kolo a tím pádem pode mnou najedou nebylo kolo, ale vzduch. Hodně rychle jsem tedy vyklesal nějaké dva metry a krásnou šipkou jsem se zapíchnul do všudypřítomných špičatých kamenů. Nějak jsem to dojel a k mému překvapení jsem udržel i první místo v celkovém pořadí, ale jakmile mi opadl adrenalin asi po pěti minutách v cíli, tak jsem se nemohl pořádně ani nadechnout, téměř jsem nemohl hýbat s rukama a dost jsem se bál, že to pro mě letos skončilo. Kluci z horské služby mě v rychlosti prohlédli a řekli mi, že sice na první pohled na nic nepřišli, ale ať určitě dojdu na rentgen, než budu v neděli pokračovat. Takže jsem sedl do auta a dojel jsem do Ostrova, kde mi v nemocnici řekli, že tam ambulanci nemají a ať si dojedu do Varů. V tu chvíli už jsem ale opravdu začal přicházet k sobě a nebyl jsem schopný bezpečně řídit, takže jsem zavolal Davidovi Zadákovi, kterému moc děkuji a který mě odvezl tam, pomohl mi v nemocnici a odvezl mě i zpátky. Jeho babička mi to pak večer na spaní namazala mastí proti artróze a já spal jak mimino. Ráno jsme to máznuli znovu, abych s tím mohl hýbat a nějak jsem se pustil na start. Na první pohled to sice fungovalo, ale i teď, když píšu tenhle report, tak si musím dávat pauzy. Byl jsem docela nafetovaný, abych to ráno zvládl a podle toho vypadala i první rychlostní zkouška. Jel jsem prostě hrozně. Během dne se to už nějak zlepšilo, ale tohle bych přirovnal ke svojí první RZ na Králičáku.. prostě to nechceš. Zbytek jsem nějak dojel, protože už jsem trochu rozjel hlavu a hlavně ruce začaly fungovat, ale i tak to v prudkém nebylo nic moc. Pumpovat jsem pořádně nemohl a v prudkém jsem se opíral většinou váhy o ramena, takže zase nic moc… Každopádně nějak jsem se doplahočil do cíle a k mému překvapení to nebyl ani zas takový průser, co se výsledku týče. No.. hlavní je, že jsem si nic nezlomil a že se uvidíme v Koutech, tak zatím čau!