Utíká to rychleji než sjezd z kopce napřímo dolů. O uplynulém víkendu se odehrál už druhý závod české enduro série na Klínovci. Náš tým na této akci samozřejmě nechtěl chybět. Zabalil celý růžový cirkus a vyrazil do krajin daleko za horizontem. Konečně jsme se mohli představit v plné parádě i s obytkou, stánkem, chill out zónou a spoustou bikeporn pomůcek a hraček. Počasí tentokrát vyšlo, bahenní zábaly nebyly. Všude spousty lidí a dobrá nálada. Dařilo se i našim dvěma jezdcům. Max dokončil na celkovém 6tém místě, Miky hned za ním na místě 7mém. Docela příslib do dalších závodů, kluci se začínají rozjíždět! A o tom jak celou akci prožívali samotní jezdci si můžete přečíst v následujících řádcích. Čekají na vás žhavé reporty z jejich klávesnic.
MAX ADAMI
No, tak to zase nějak dopadlo. Ve čtvrtek večer jsem sedl za volant a někdy před půlnocí jsem byl v Jáchymově, což je vesnice pod Klínovcem. V pátek a v sobotu se toho moc nestalo. Nějakým způsobem jsem si projel všechny erzety, potrénoval jsem a snažil jsem se zapamatovat si klíčová místa. V sobotu už to bylo takové volnější, abych na závod nebyl nějak unavený. Neděle ovšem nabrala na obrátkách. Těsně před startem mi Radek Urbánek řekl, že mám dát vědět, až budu na startu jedničky, aby mohl udělat nějaké video. „Jasné Rades, není problém, písnu ti“. No a pak jsem si samozřejmě, stejně jako Mikeš, nechal mobil v obytce u stanu. No dobrý, tak video asi nebude. Ještě si na startu stihneme všichni slíbit, jak pojedeme všichni v klidu, hlavně žádný hroty a že dneska skoro ani nikdo nezávodíme a pak se do toho pustíme. Jednička dobrá až na pár chyb. Mikeš dojíždí kousek za mnou a krom pár eliťáků tam snad ani nikdo nespadl, co jsem viděl. Když se to snažíme vydýchat a nějak se dát na cestu na RZ 2, tak doběhne Radek. „Tak jsem vás stihnul!“ křičí, načež dodává, že se mu ale okamžitě vybil telefon, takže video stejně nemá. Nevadí.. nějakým způsobem odjedu dvojku, pak trojku, na které jsem se teda málem zabil v cíli a pak se konečně přesouváme na občerstvovačku – zlatý hřeb programu. Jak řekl při transferu na dvojku Mikeš: „Pošleš tam sekačku s hořčicí, to v tobě probudí toho pravého čecháčka a pak pojedeš jak Bůh.“ Nějak jsme teda poladili občerstvovačku, mně se podařilo vytáhnout průběžné výsledky z lidí, co byli zrovna u nás ve stanu a jelo se nahoru na čtyřku. Naštěstí nás vyvezlo lano, protože potom, jak jsme se nacpali, tak nám bylo pěkně blbě. Cesta nahoru byla taky docela zajímavá. Šíleně foukalo, takže já si musel držet kolo, aby se mi nevysmeklo z háku, jak se točilo a než jsme vyjeli nahoru, tak už jsme s Mikešem byli tak vymrzlí, že jsme jen seděli vedle sebe a klepali jsem se. Na startu jsme chvíli rozebírali, jestli nefouká až moc, aby nás to na úvodních lavicích neodfouklo až do Německa a pak jsem to tam radši rychle pustili, protože nám pořád byla dost zima. Po čtyřce pohodový přesun na pětku a tam to začalo být konečně zajímavé. Já jel moc hezky, krom jedné menší chyby pěkná, čistá a rychlá jízda na jistotu. Až téměř na konci mi v zatáčce odskočilo přední kolo od jednoho kořene, zavřely se mi řídítka a složil jsem se v rychlosti a docela z velké výšky. Proklepal jsem si ledviny, zapíchl řídítka do stehna a tak mi chvilku i trvalo, než jsem se sebral a vrátil zpátky na kolo. Nějak jsem se dostal o cíle a tam potěšil fakt, že na prvního v kategorii jsem ztratil jen 3 vteřiny. V cíli jsem vydýchával bolest z onoho pádu, čekám na svoje pornodvojče a najednou přijel. Prázdné zadní kolo. Chvíli se o snažil nějak zachránit, ale nebyli jsme schopni najít díru a tlak taky nedržel. Chvíli jel tedy Mikeš na prázdném a pak jsem se rozhodli to vyměnit. Dal jsem Mikimu montpáku a duši a od Štěpána Hartla jsme získali minipumpičku, kterou jsme to pak asi 15 minut foukali. Nojo, což o to. Ono vytáhnout vložku a vrazit tam duši zvládne každý, ale co pak s tou vložkou, co nám zbyla. Jsme kluci šetřiví, takže jsme nakonec rozhodli, že ji vezmeme s sebou. Jsme ale trochu princezny a nikdo se toho samozřejmě nechtěl ani dotknout, protože byla celá od mlíka. Našli jsme cestu jak z toho, ovšem trnitou. Nebo spíš přesněji řečeno pálivou. Znamenalo to seběhnout z prudkého svahu nějakých 15 metrů a ke štěstí Mikiho to celou dobu lemovaly vysoké kopřivy, takže bude zdravej. Ten se chvíli rozmýšlel, jestli mu to za to stojí, ale protože jsem kámoš, tak jsem mu pomohl se rozhodnout a prostě jsem ho tam strčil, takže to zabrzdil skoro až před vodou. Vložka je teda čistá, já ji Mikimu namotal na záda, jako batoh a mohlo se vyrazit směr RZ č. 6. Začal jsem do sebe ládovat Chimpanzee gumídky a v tu chvíli řekl vtip. Nechtěl jsem si poprskat celou integrálu gumovými bonbóny, tak jsem to v sobě dusil a to nebyl dobrý nápad, protože jsem si tu gumovou rozkousanou směs dostal do nosu. Vysmrkat gumové medvídky zas takový problém ani nebyl. Problém byl ve chvíli, kdy mi tam kousek zůstal. Dost nepříjemné bylo už jen to, že když se mi tam vzadu v hlavě rozpouštěl některý ze zbytků, tak to dost pálilo, ale to mělo snad i nějaký pozitivní dopad, protože to šlo aspoň hned do krve. Co už podle mě žádný pozitivní dopad nemělo byl fakt, že mi to teklo nosem ven, jako nudle, akorát to byla extrémně lepivá nudle, takže když jsem si na startu šestky dal brýle, tak jsem si kompletně zalepil dýchací cesty. Nějak jsem zhrkal poslední RZ dolů, šťastně jsem si poslech, že jsem první a spokojeně jsem jel zpátky do stanu, kde už na mě čekal rozzářený Radek. Teď mě čeká repre soustředko a o víkendu se vidíme na Blinduru, tak se těším!
MIKY NEVRKLA
Na další kolo České Enduro Série jsem se vypravil až na druhou stranu republiky. Na Klínovec. To byla asi jediná nepříjemná změna oproti prvnímu závodu na Kraličáku, který jsem měl 30 km od domu. Každopádně po asi 4,5 hodinách cesty jsme v pátek večer konečně dorazili na místo, zakempovali jsme auto u potoku za stánkem Bikepornu a já byl zvědavý na sobotní trénink.
V sobotu jsem vyrazil najíždět RZ hned od rána. Měl jsem jen jeden den na trénink, tak jsem chtěl každou trať stihnout alespoň jednou a ty náročnější třeba i dvakrát. Protože jsem líný šlapat, možnost lanovky mi udělala velkou radost. Začal jsem tedy od RZ 1 a pomalu si prokousal cestu až k poslední 6. RZ. První tři tratě byly spíše pomalejší, technické a plné kořenů. Druhá půlka tratí byla úplný opak, rychlé traily, na kterých jen držíš plnej a doufáš v nejlepší. Po obědě z ničeho nic přišly bouřky a zase hrozilo to, že se další závod pojede na blátě. Naštěstí se počasí do večera uklidnilo a v neděli bylo už opět krásně.
Do závodu jsem startoval až v poslední vlně ve 12:45. První RZ jsem jel raději trošku více v klidu, hlavně abych nepadal. To se nakonec povedlo a já si mohl šlapat v klidu na dvojku. Druhou RZ jsem už jel trošku svižněji, před cílem jsem ještě předjížděl jednoho jezdce, ale celkově to byla dobrá jízda. Později jsem se dozvěděl, že jsem na druhé RZ byl druhý, asi to byla lepší jízda, než jsem si myslel. No ale od trojky se to se mnou už vezlo. Třetí RZ pro mě znamenala pád a zlomenou páčku přední brzdy. Všechno jsem v cíli opravil klasicky izolepou a pokračoval v dobrodružství. Na čtvrté RZ mi v půlce spadnul řetěz, tudíž jsem šlapavou část tlačil jen očima. Řetěz jsem nahodil a jel na pětku. Pátá RZ se mi jela pěkně, ale v cíli jsem zjistil, že mám defekt zadního kola. Tady přišla na řadu týmová spolupráce s Maxem. Vyndali jsme ven ARD, nasadili duši a oba jsme doufali, že to do cíle vydrží. ARD jsem si narval do páteřáku místo vaku na vodu a tím pádem jsem jel poslední RZ s krásným hrbem na zádech. Šestá RZ už proběhla v klidu. Jel jsem malinko opatrněji, abych necvaknul duši. Nakonec jsem dojel do cíle zase bez řetězu, ale už mi to bylo jedno, měl jsem to za sebou.
Klínovec ve mně zanechal zajímavě smíšené pocity. Končené 6. místo v elitě s tolika problémy. Že by štěstí v neštěstí? Doufám, že příští závody zvládnu bez technických problémů. Podle výsledku z druhé RZ by to totiž mohlo být zajímavé.
