Nákupní košík

V košíku nemáte žádné zboží.

M. Myšík - EWS #2 Pietra Ligure – z hororu do pohádky za nejlepším výsledkem

Minulý týden, ihned po posledním závodě České Enduro série na Špičáku jsem společně s mechanikem a Čížou vyrazil do Finale Ligure, kde jsme strávili 4 dny. Sobotní pád v tréninku na Špičáku mi moc neumožnil jezdit a ze čtyř dnů, jsem jen jeden den jezdil traily, což je ve Finale docela hřích, ale potřeboval jsem na vykloubený malíček klid a hodně ledu. V týdnu, když přišla na e-mail fakta o závodě, tak jsem se docela vyděsil. Pátek trénink, neděle závod, mezitím jely v sobotu e-biky. Ale jen tak pro zajímavost… okruh 52 kilometrů a přes 2000 výškových metrů nastoupáno. Shuttly v tréninku povolený pouze prvních 5 km a 100 výškových, takže už pátek byl docela hustej, přičemž bylo v mailu jasně napsáno, že vývozy na ostatní stage jsou zakázaný, že tam budou kontroly.

Zatímco celý týden bylo totální vedro, všude prachu, že se nedalo jezdit ve vláčku, tak předpověď na závodní víkend byla všelijaká. Konkurence v Pietře byla o pár jmen ještě nabitější než v Zermattu, což znamelo držet full gas. Na druhou stranu jsem si říkal, že pár trailů v Pietře docela znám a mohla by to být výhoda a nemuselo by to být špatný…

TRAINING DAY – pravidla vlastně neplatí ani na EWS

… To jsem si říkal, než jsem sjel první dvě RZ, které byly jak ze špatného snu. Ale pěkně popořádku. První stresovka přišla ve čtvrtek večer, když Kuba mechanikoval a zjistil, že mám prasklý spodní šroub u tlumiče, ale naštěstí to s Čížou nějak vykoumali a já teda v pátek mohl jít na trénink…uff a díky inženýři! Ráno začínáme s Čížou a Vojtou Bláhou relativně hned brzo, využíváme možnosti shuttlu na prvních 100 výškových metrů z litránku a pak si užíváme 2 hodiny pocení se ve třicetistupňovém vedru. Jednička a dvojka jsou super antiflow, respektive přesně to, co nemám rád… Zatáčka střídá zatáčku a takhle se ten nekonečnej had motá až dolů. Technických a rychlých úseků jsem tady hledal fakt pomálu a byl jsem z toho solidně rozladěnej. Trojka je prvním dvou stagím hodně podobná, naštěstí jí v půlce zastaví výšlap, od kterého to už je pak slušná palice až do cíle. Tahle stage mě fakt bavila, ale spodek byl slušnej metal. Už docela vyšťavený jedem zpátky k autu, dát si svačinu a nabrat síly na poslední 2 stage cca 600 výškáčů… V tu chvíli, když šlapeme asfaltku míjíme několik protijedoucích aut a jeden naložený shuttle plný Francouzů, co nás předjíždí… Přemýšlíme o tom, jak to vlastně bylo napsánov e-mailu od pořadatelů a znovu se utvrzujeme v tom, že shuttly byly zkrátka zakázaný i na public roads… Po diskuzi s athlete manažerkou EWS Nathalii se dozvídáme, že s tím nic nemůže udělat, protože je to veřejná silnice, a že vlastně se omlouvá, že to nespecifikovali jasně. No v tom mejlu to bylo napsaný dost jasně! Ten, kdo viděl WYN TV, tak Bernard Kerr to tam řekl naprosto přesně, co si o tom myslí.

Čtyřka je totálně za trest, furt na rovině zleva doprava, prostě něco pro mě. Z toho sem byl fakt znechucenej, navíc v záplavách prachu mi to fakt nešlo. Poté, co se vyškrábem na poslední stage, čekám na kluky a dáme relativně dlouhej rest, protože už toho máme všichni fakt dost. Pátá poslední stage je fakt hustá, nahoře úzký trail, kde nechceš udělat chybu a pak palba, zavřený switchbacky a další rovný úsek v totálním mordoru, který byl narvaný šutrama a kolo cinkalo na všech frontách. Trénink jsme přežili ve zdraví, ale byla to pěkná celodenní šichta. Po tréninkové analýze jsem dospěl k závěru, že to bude chtít přidat, hodně přidat, jenže projekt Pietra a nekonečno zatáček se zdál být trošku unreal pro mě.

V sobotu jsme si užívali restday, pláž, zmrzka, lehké vyšlapaní, mechanikování a před spaním u piva najíždění u videa.

RACEDAY

Takzvaný celodeňák, žádný shuttly, 5 RZ, 52 km a převýšení 2150 metrů. Ve 4.30 ráno budíček v podobě bouřky a brutálního chcance, sice už jsem pak moc neusnul, ale když jsem vylezl z pelechu a furt pršelo, měl sem radost! Věděl jsem, že tohle by mi mohlo dost pomoc, protože v tréninku jsem byl fakt marnej. Po dvou hodinách šlapaní od startu jsem konečně na startu RZ 1, kde mám spousty času, a tak ještě prohazuju pár slov s československou bandou, která startovala několik minut přede mnou. Start do jedničky byl jak ze špatného snu. Hned po 50 metrech trefuji v odkloněném výjezdu pařez, totální stopka a výběh… Poté, když jsem věděl, že jsem tam nechal dost sekund a že v tomto závodě budou minimální rozestupy, tak jsem to na mokrých šutrech odbrzdil a začala pořádná driftovačka v zatáčkách, celkem jsem chytil i flow, abych 10 metrů před cílem, v poslední zatáčce na kamenech šel podruhé k zemi přímo, na stále bolavej malíček. No to byl start, že bych si dal pár facek. Vědomí, že mě čeká neoblíbená dvojka, kde jsem v tréninku jel tužku se snažím myslet na něco pozitivního, což není v těchto situacích vůbec lehké. Druhou stage ovšem jedu relativně bez chyb, místy jedu už dost na hraně, ale o tom závodění na EWS prostě je. Držel jsem, co to šlo, zvládl jsem i neoblíbené zatáčky a měl jsem z toho lepší pocit.

Třetí RZ, byla Queen Stage, obsahovala několik sprinterských výjezdů, zavřené zatáčky, spodní sjezdovou pasáž, prostě vše, co patří do endura. Poté, co jedničku a dvojku jsme jeli v suchu bez deště, tak na startu trojky už se začalo pořádně blýskat a přicházela další várka deště. V horní části se snažím chytit správné flow v kluzkých zatáčkách a zároveň trošku šetřím síly na sprinterské úseky. Po cca 6 minutách, přichází na řadu vražedná sjezdová pasáž, kde to chtělo pořádně vodbrzdit, což na mokrém povrchu chtělo trošku odvahy. Povedlo se a já v této stagi dojel devátý a poprvé v TOP 10 na stagi v EWS! Nechápal jsem vůbec, ale je fakt, že jsem to rval na maximum a příliš nechyboval. A další pravda, měl sem štěstí, že posledním profíkům to ztížil déšť, ale ti TOP borci mě v ní stejně předjeli…

Když jsem dojel do paddocku na time check, nasadil jsem si delší kšilt, protože se bouřilo a lilo furt. Podmínky, ve kterých si libuji! Když jsem viděl průběžné výsledky a byl jsem na 29. místě, říkal jsem si, že to je dobrý, ale dvě stage ještě přede mnou a za mnou několik super rychlíků. Čtvrtá stage byla absolutní bahenní lázeň, totální motokros. Z nervozity jsem tam nasolil pár chybek, ale furt jsem jel dobrou stage. Po této RZ jsem se raději už na výsledky nekoukal, ale tušil jsem, že po roce opět jedu o čtyřicítku na EWS. Poslední transfer už byl z poloviny o tlačení, čas byl velmi milosrdný a všichni to měli fakt dost po 6,5 hodinách. Na startu vykukuje sluníčko a před námi poslední stage do Pietry. Povrch je velmi podobný jako na čtyřce, jen je to o něco víc sjezdovější. Hned po startu vyjíždím z úzkého trailu hned dvakrát do křoví, což mě stojí nějaké drahocenné desetinky. Po zpackaném a velmi nervózním začátku, už chytám flow, ve vyjetých zatáčkách držím své inside stopy. Pak přichází totální palba po úzkém trailu, které bylo plné skalisek a sakra to klouzalo. Něco pro mě! Ve spodní pasáži už jedu brzda – plyn za skvělé podpory diváku to hrnu do cíle. Když jsem dojel a koukl se rychle na výsledky v této stagi, už mi bylo jasné, že to bude dobré i celkově.

V cíli  na náměstí mi gratulují kluci z československé party, přitom furt nevím výsledky. Nakonec je z toho 33. místo a ztráta na TOP 20 17 sekund. Absolutní happyend pro mě, vylepšil jsem si dosavadní maximum (40. místo Whistler 2019)  a jsem rád, že jsem dokázal to, o čem jsem snil, aby mi ve výsledku na EWS začínalo číslo trojkou…

To se podařilo a já tímto moc děkuju všem sponzorům, vám fanouškům a těm, kteří stojí za těmito výsledky.

Foto: Vital MTB, Peter Schöder, Kuba Janecký

Přihlášení