Ogaři si sbalili svoje dva páry švestek a vyrazili za hranice na pořádný kopce. Jak dopadl test odvahy, výdrže a materiálu? O tom všem je náš giga blog hned ze dvou italskejch velko enduro akcí.  

Ciaoo, další kolo Světového poháru v enduru je za námi. Minulý víkend se uskutečnilo v italských Dolomitech – v údolí Val di Fassa. Na tomto místě jsem byl a závodil poprvé, a i když jsem slyšel, že hory a panoramata jsou tam naprosto neskutečné, i tak mě při příjezdu hodně zaskočilo, co ta příroda dokázala vytvořit. Už jenom jako místo, kam se podívat, bych to určitě doporučil.

Dorazili jsme ve středu k večeru a čekaly nás 4 dny opravdu poctivého ježdění. To, co tomu úplně nepomáhalo, bylo i to, že asi jako všude bylo dost horko a že toho šlapání taky nebylo úplně nejméně. Ve čtvrtek už nás čekal trénink prvních tří rzet. Erzety byly náročné jak fyzicky, tak i docela technicky, na kole jsem se ale cítil dobře a bavilo mě to.

Pátek, trénink dalších čtyř rzet, byl dost podobný, jenom se mi ty erzety líbily o něco méně a už jsem začínal být trochu unavenější, což mělo za následek asi i to, že jsem na stage 7 šel docela dost na boudu. Nic vážného, ale byl jsem docela dost pobouchaný. Potom jsme připravili kolo a já se hlavou nastavil, že se cítím dobře a že zkusím jet podobně jako v Leogangu a uvidíme, co to dá.

Odstartovali jsme a mně se hned na první RZ podařilo zajet druhé místo se ztrátou 0,4 s. Nejel jsem ani nějakou velkou hranu, ale plynule, čistě, a to jsem chtěl držet i dál. Bohužel ale na RZ 2 jsem šel poměrně nečekaně zase docela tvrdě k zemi a ztratil jsem asi 30 s, což mě posunulo někam kolem 15. místa. Dál na RZ 3 jsem stáhnul dvě místa a první den jsem dokončil na 13. místě.

Relativně s dobrým pocitem jsem šel do druhého dne a doufal, že by se mi mohlo třeba něco podařit stáhnout, protože erzety měly být náročné a dlouhé. Po RZ 4 jsem se posunul zase o dvě místa dopředu a při transferu na stage 5 začala velká bouřka. Zastavili lanovky a nahoře na startu erzety nám řekli, že se teď nemůže závodit a že máme jet dolů do paddocku. Jet v cca 100 trochu přepnutých lidech rychle dolů po cestách byl fakt zážitek a skoro bych řekl i nejlepší část dne.

Nakonec rozhodli, že místo tří rzet se už pojede jenom jedna, ta, na které jsem se rozbil v tréninku. Tam jsem upřímně nedokázal moc pushovat a do cíle jsem přijel na 11. místě, stejném jako po RZ 4. Ne úplně výsledek, co bych chtěl, ale ve finále jsem pořád docela spokojený a těším se na další závody.

Vidíme se na dalším svěťáku v La Thuile.

Pořád zůstáváme v Itálii, jen jsme se přesunuli o pár set kilometrů vedle, do údolí vůbec největších hor celé Evropy. Po zkušenostech z minulého roku jsem trošku tušil, že tohle závodění nebude žádná sranda, hlavně co se týče délky erzet a nadmořské výšky, ve které se závodí. Na tu už jsem byl ale trochu zvyklý z Val di Fassy. Po fyzické stránce se letos cítím dobře, proto jsem si říkal, že výška plus dlouhé erzety spíše trailového typu by mi mohly docela sedět.

No, páteční trénink mě hodně vyvedl z omylu. Délka erzet se nějak moc nezměnila, pořád trvaly kolem 10 minut, ale charakter byl v podstatě úplně jiný než minulý rok. Fakt hodně prudké, rychlé, technické, prašné a vzdušné erzety mě dost překvapily a přiznám se, že něco takhle těžkého a strašidelného jsem dlouho nejezdil. Už jenom start Stage 1, která začínala na vrcholu skály s takovým specifickým dvoudropem, nad kterým měl člověk asi přesně dva metry po startu na rozkoukání. Tam odtud  by opravdu nikdo nechtěl padat dolů. Nebylo to nic příjemného a ani zbytek erzety nebyl moc jiný, takže jsem začínal dostávat velký respekt z toho, že něco takového budu muset sjet v závodním tempu.

Přejeli jsme na RZ 2. Ta byla sice tak nějak normálně dlouhá, ale za to ještě prudší, plná volného kamení a prachu, a aby toho nebylo málo, vedla i přes poměrně slušné srázy. Aspoň že někde byla i síť :). Na RZ 3 jsme jeli opět lanovkou, z čehož jsem tak nějak tušil , že to bude zase dlouhé. A taky že bylo – zase kolem 10 minut. Start v kamenitém alpském terénu přecházejcího do extrémně prudkého, rozbitého lesa, to dalo dohormady jednu z nejtěžších erzet, co jsem kdy jel. I když jsem z toho měl respekt, pořád mě to bavilo a nakonec jsem se na závodění i těšil.

Tím jsme ukončili najíždění normálních erzet a měli docela dlouhou pauzu před otevřením tréninku night stage. Ano, závodilo se jenom na třech erzetách + jedné night stage. Nezní to jako moc, ale s touhle délkou to opravdu stačilo. V mezipauze jsme připravili kola, abysme po tréninku už mohli jet rovnou spát a nemuseli nic řešit, protože night stage se otevírala až ve 20:30. Závodní den byl taky celý nezvykle posunutý.

Kolo bylo nachystané, já taky a okolo 14:00 jsme odstartovali do prvních tří erzet. Na první RZ jsem s docela dobrým pocitem zajel 8. čas. To nebylo úplně špatné, ale top 3 to bylo s docela velkou ztrátou. A já věděl, že jsem to ztratil přesně na místech, kde jsem se upřímně prostě bál. Druhou RZ jsem jel hodně podobně, až na to, že jsem udělal jednu velkou chybu a ta mě stála hodně času. To mě posunulo až na 18. příčku. Na RZ 3 jsem se snažil něco stáhnout, což se docela povedlo, ale v pořadí mě to posunulo pouze na 16. místo. S tím, že jsem před sebou měl alespoň čtyři lidi ve dvou vteřinách. Na night stage, která byla mimochodem fakt hustá a atmosféra na ní byla jedinečná, jsem to chtěl ještě trochu stáhnout, ale byla opravdu krátká a už se mi to bohužel nepodařilo.

Každopádně to byl brutální a unikátní závod, hlavně díky té night stage, kde se závodí v čase, kdy už hodně lidí chodí spát, a ta atmosféra je opravdu hodně dobrá. Stát na startu a slyšet to nekonečné množství lidí + nevím kolik motorových pil je fakt zážitek.

Nakonec tedy 16. místo v kategorii juniorů není úplně to, co bych chtěl, ale jsem rád, že jsme to přežili ve zdraví.

První víkend v červenci se jela další zastávka Světového poháru v enduru, tentokrát v La Thuile pod masivem Mont Blanc. Člověk tam chvílemi nevěděl, jestli má spíš koukat po okolní přírodě, nebo se soustředit na ježdění.

Tratě v La Thuile byly opravdu extrémně náročné. Myslím, že to byly jedny z nejtechničtějších tratí, které jsem kdy na světáku jel. Byly hodně rychlé, rozbité a během závodu se trať neustále měnila. Některé rychlostní zkoušky měly kolem tisíce metrů převýšení, takže fyzicky i technicky to byl velký test. Celkem nás čekaly čtyři RZ, z toho jedna noční.

Před závodem jsem se cítil dobře, ale tratě v La Thuile byly hodně netypické oproti tomu, na co jsem zvyklý z Česka. Hodně se jelo v otevřeném terénu vysoko na hoře, člověk měl pod sebou obrovské srázy a nebylo moc prostoru na chyby. I přesto jsem se cítil dobře.

První RZ jsem dokončil na 17. místě. Byla hodně dlouhá a hlavně její začátek byl opravdu intenzivní. Člověk nebyl pořádně zahřátý a hned od startu přišla pasáž na skále, taková „rampage“ vložka.

Druhá rychlostní zkouška byla extrémně prudká a hodně se prášilo. Oproti tréninku byla trať úplně jiná a člověk nad každou pasáží musel víc přemýšlet.

Třetí rzta mi sedla nejvíc, nejdelší rzta dne s Fresh místy.

Pak přišla čtvrtá, noční RZ. Startovalo se kolem desáté hodiny večer za umělého osvětlení a atmosféra, která tam panovala, byla opravdu crazy. Kolem trati byly stovky fanoušků a vytvořili neskutečnou atmosféru. Na této RZ už šlo hlavně o to neudělat chybu, protože se dalo spíš hodně ztratit než získat. Povedlo se mi jet konzistentně a udržet tempo, což nakonec znamenalo moje zatím nejlepší umístění ve Světovém poháru – 17. místo.

Mám radost z výsledku, ale zároveň cítím, že tam pořád je prostor se posouvat dál. Další zastávka je hned další víkend ve švýcarském Valais.

Co se týče materiálu, letos jsem poprvé jel kompletní setup s karbonovými koly WTB CRZ a fungoval naprosto top. I na takhle rozbitých tratích jsem cítil velkou oporu a kolo fungovalo přesně tak, jak jsem potřeboval. Vpředu jsem vozil plášť WTB Vigilante a vzadu WTB Verdict, což byla na tyhle podmínky skvělá kombinace.