UCI MTB WORLD SERIES LEOGANG 2026.
Ani vlastně moc nevím, kde a jak začít. Ale vím, že to byl závod s takovým průběhem, že na něj určitě nikdy nezapomenu. Leogang je jedno z míst, kde když se prostě asi závodí, tak nemůže být normální počasí. Ale i přes to, po tomhle víkendu určitě patří mezi mé nejoblíbenější lokality na světě.
Ve čtvrtek odpoledne jsme dorazili na místo (překvapivě i za slušného počasí) těsně před tím, než byla zavřená race office, což bylo fajn, že jsme si mohli vyzvednout čísla a v pátek už nemuseli nic řešit. Potom jsme ještě stihli zajít track walk na stage 6 a já si zase uvědomil, jak světové závodění vypadá a že to bude zase metal jako vždycky, a to to bylo i dokonce relativně suché. Já se cítil dobře, kolo bylo kompletně nachystané – tlumiče po servisu, nová ložiska, nové gumy, prostě tak, jak to má být.
Pátek ráno mě ale pohled z okna moc nepotěšil. Lilo a předpověď říkala, že bude i dál, a nás čekal cca 8hodinový trénink. No nic, aspoň že jsem si říkal, že není zima. Po dvouhodinovém prvním transferu jsme vyjeli na druhou stranu údolí a na zemi ležel relativně čerstvý sníh, tak mě přešlo i to, že to teplo vlastně není. Každopádně i tak jsem se na kole cítil fakt dobře, všechno vycházelo a celkově jsem šel do závodu s dobrým pocitem. Ale modlil jsem se, aby v neděli nepršelo, protože absolvovat znovu tenhle extrém už bych nechtěl.
Celá sobota, kdy jsme měli volno, už byla o hodně hezčí – teplo, slunce, koukání na finále DH a dávání kola do race ready stavu. Docela velké téma, co se řešilo, byly gumy (suché x mokré). Celý trénink jsem jezdil na mokrých (WTB Verdict), ale podle předpovědi už nemělo v neděli pršet, a s tím, že Leogang je spíš tvrdšího charakteru, jsem se rozhodl pro suché (WTB Vigilante). Vše bylo připravené a já se cítil dost dobře. No ale když jsem se ráno probudil s tím, že v 9:20 startuju, a počasí nevypadalo o moc jinak než v pátek, začal jsem hodně pochybovat, jestli suchá volba byla ta správná. Naštěstí podle radaru pršelo jenom v Leogangu a přes Saalbašské údolí, kde byly první dvě erzety, se déšť nedostal a bylo relativně sucho. To mě docela uklidnilo a odstartoval jsem i docela natěšený do závodu, chtěl jsem si to prostě užít.
Stage 1 byla asi hned nejnáročnější erzeta do úvodu závodu. Nepřipadal jsem si, že by to měl být nějaký super čas, už jsem byl hodně na limitu, hlavně co se týče fyzičky. I když to nerad dělám, tak jsem se na lanovce směrem na stage 2 kouknul na výsledky, a z toho, že mi tam svítilo druhé místo se ztrátou cca 5 vteřin, jsem byl hodně překvapený.
Před druhou erzetou docela slušně sprchlo a já si řekl, že zkusím jet podobný styl jako předtím – rychle, ale plynule a bez chyb, zbytečně nepushovat přes hranu. To znovu vyšlo a mně se dokonce povedlo dostat do vedení se vteřinovým náskokem. To bylo překvapení ještě větší a já už po cestě na hodně těžkou stage 3 začínal cítit trochu tlak, že by to chtělo udržet. Měl jsem z ní dost respekt, ale naštěstí vše vyšlo a povedlo se mi náskok navýšit na 8 vteřin. To mě ale rozhodně nijak neuklidňovalo, spíš naopak.
Po téhle erzetě jsme měli lehkou pauzu, kdy jsme se mohli najíst, omýt a namazat kolo, doplnit pití a všechno jídlo. Upřímně, v tuhle chvíli už jsem nebyl úplně v klidu a musel jsem se hodně donutit k tomu se vůbec najíst. Potom na stage 4, kdy jsem se snažil pořád držet stejné tempo, mi překážel v jedné rychlé pasáži strom, který jsem trefil a vyhodil mě ven z trati, takže jsem se musel vracet a celkově jsem ztratil asi 10 s, což znamenalo průběžné 3. místo. Nebyl jsem z toho nadšený, ale vlastně jsem si říkal, že tohle dohánět je opravdu velký risk a že chci tu bednu dovézt dolů.
Ve stage 5 a 6 už jsem tedy spíš držel konstantně plyn a doufal, že to vyjde. A ono to vyšlo! 3. místo se ztrátou 0,5 s na druhé a 14 s na první místo na mém druhém světovém poháru v životě je úspěch, v který jsem doufal jenom v těch nejtajnějších snech.
OBROVSKÉ DÍKY patří těm, kteří mě podporují – mé rodině, týmu, české reprezentaci, trenérovi a všem ostatním! Bez vás by to nešlo. Díky, vidíme se na dalších závodech!
