Kouty nad Desnou jsou v kalendáři České Enduro Série pojmem. Jsou dlouhé, těžké, fyzicky náročné a pro techniku často destruktivní. Právě zde se odehrála další bitva o sekundy, ve které naši jezdci Adam Maxa a Kuba Kalousek otestovali své limity i materiál. Jak víkend v Jeseníkách viděli oni?
Adam Maxa
Kouty jsou za mě jednou z nejoblíbenějších zastávek, hlavně kvůli délce tratí. Na české poměry jsou tam erzety opravdu dlouhé, což je ideální příprava směrem ke svěťákům. Před víkendem jsem čekal úplné sucho a prach, ale nakonec mě tratě příjemně překvapily – byly navlhlé, místy to dost klouzalo, a celkově to bylo mnohem zábavnější. Tréninky proběhly v klidu, všech pět stage jsem si najel bez zbytečného hrocení a na kole jsem se cítil fakt dobře.
Do závodu jsem šel s čistou hlavou. Můj Nukeproof Mega fungoval megaperfektně a byl jsem maximálně spokojený se setupem. Vezl jsem Lyrika se Super Deluxem a obutí Verdict/Vigilante – grip držel prakticky všude. První erzeta byla čistá a plynulá přesně podle mých představ.
Bohužel po druhé RZ přišel problém. V jedné klopence plné ostrých šutrů jsem prosekl přední kolo. Měl jsem docela strach, jestli to vůbec bezpečně dovezu do cíle, protože defekt na předku v takovém tempu není nic příjemného. Naštěstí jsem to zvládl a pokračoval dál na dlouhý výjezd ke trojce. Právě na těch dlouhých tratích jsem věděl, že se bude rozhodovat, tak jsem do toho dal úplně všechno. Pár krizovek tam bylo, ale držel jsem tempo a šetřil sekundy. Fyzicky jsem se cítil silný – i v závěru dlouhých RZ jsem dokázal zrychlovat, a ne jen přežívat do cíle.
Nakonec to vyšlo skvěle! Vyhrál jsem čtyři erzety z pěti a tu jednu prohrál o necelou vteřinu. Odvážím si celkové vítězství a třetí zlato v řadě. Velké díky patří klukům z Bikeporn za support a teď už se soustředím na další výzvu – svěťák v Leogangu.
Kuba Kalousek
Dlouhý. Těžký. Fyzický. A vlastně i dost destruktivní, ale hlavně oblíbený! Takovej popis sedí jen na jednu zastávku Enduroserie, a to jsou Kouty. Podle mě asi jediná česká lokalita, která by se nemusela stydět za svoje tratě i na svěťáku. Letos přijela i poměrně velká konkurence z Evropy, ale víš jak, golden ček hende u sebe v hoodu úřadujou po svým… Myslím si, že právě tyhle závody v kombinaci se soutěživostí vychovaly nemálo českých závoďáků natolik, že jsou (nebo jsme) schopný konkurovat i ve světě. No, když se tu nejezdí žádný mezinárodní závody, tak by aspoň to MČR mohlo, ale o tom třeba jindy. Zpět do závodního víkendu, kde nerozhodovala jen nejrychlejší jízda, ale taky schopnost tu jízdu vůbec realizovat na funkčním kole.
Na páteční trénink jsem vyrazil tradičně se zpožděním, takže to časově vyšlo jen na pár jízd a natočení track preview s Adamem. Podařilo se mi to taky pěkně vyložit na RZ1 kvůli volnýmu šutru v drážce, ale naštěstí bez zranění. Počasí vypadalo slibně a tím pádem jsem zopakoval loňský přespání v autě. Tentokrát ne dole u lanovky, ale kousek od Přemyslova. Trochu jsem podcenil noční teploty, ale tím se tu radši moc chlubit nebudu (stačilo na spaní nahodit pár dresů a sleep score šlo přes 90 :). V sobotu jsem díky tomu mohl trénovat hned od rána a dohnat páteční resty. Po ježdění následovala regenerační koupel v řece, která je sice chvíli nepříjemná, ale rozhodně stojí za to. Hlavně po dvou dnech bez pořádný sprchy, heh.
Nedělní závod nám odstartoval kolem půl dvanácté. Klasicky jsme jen dojeli na lano a z něj z nuly na sto hned první stage bez rozjetí. Moje taktika první stage hlavně dojet se mi celkem osvědčila, takže i tady jsem se tím řídil. Stějně se často nevyhnu tomu, že jsem chvílema fakt kousíček od brutálního failu. Po dojetí jsem měl trochu zvláštní pocit, jestli se na tom kole fakt moc neplazim a nejedu až moc safe. Live timing žádnej, takže se v tom dalo těžko orientovat… Následoval kratší výšlap a pak samotná RZ2. Ta se mi oproti tréninku jela fakt hezky, jen mě v dolním rockgardenu před cílem potkal kámen a rozřízl gumu. Tenhle šutr nás potkal s Adamem oba, takže jsme jeli dolů do servisu měnit gumy. Všichni samozřejmě dávno šlapali na Stráně, jen my radši mechošili. Po opravě jsme začali stahovat ztrátu a jeli celkem gas. Třetí stage vždycky zabolí, protože jede úplně shora až dolů včetně několika sprintů po trailu. Na prvních třech RZ jsem se myslím pohyboval okolo pětky, což by odpovídalo konkurenci. Čtyřka byla taky pořádně dlouhá a končila potokem. Jelo se mi na ni fakt hezky, dokud jsem nezaslechl kytaru. Tenhle malebnej zvuk roztrhlýho řetězu, kterej si drnkal o dráty se později celkem zvrhnul, protože se namotal do kola a kompletně ho zablokoval. Musel jsem řetěz vyškubat ven z kazety, nějak složit a dát do kapsy. Nebylo to totiž nikde u konce, ale třeba v půlce trati. Asi si dokážete představit, jak vypadá tahání a skládání řetězu v tepu 180 a lehký nasranosti… Zbytek RZ v chainlessu a ztráta asi 35 s. Dole jsem nahodil novou spojku a už v klídku dojel pětku. V klídku to vlastně moc nebylo, měl jsem na ni nejlepší výsledek dne. Nakonec si odvážím 7. místo v Elitě a 9. celkově. Rychlost tam byla, jen trochu chybělo štěstíčko. Na druhou stranu jsem rozhodně nebyl sám, technický problémy tam řešila většina. Snad jsem si to teď na dlouho vybral a za měsíc v Polsku nazdar!
