Šimonovo zlato ze Špičáku

Bahno, kořeny, kameny, mokro a zima. Kam jinam by si člověk měl jet zazávodit do takových podmínek, než do mojí domoviny na Špičák. I když jsem si to nepřál, ani letošní Špičácké kombo nebylo výjimkou a od pátku se tratě plnily na 100 %.

I když je to doslova závod na mých "home trailech" a znám tam snad každý kořen, kámen i šišku, jakmile se mezi stromy natáhne páska a já si nasadím integrálku, je to prostě jiné. Tenhle závod mi nikdy moc neseděl. Za celou dobu, co jezdím, byl Špičák asi jen jednou na suchu a to mě to bavilo. Ale když tradičně pršelo, vždycky jsem se trápil. V těchto podmínkách je to pro mě vždy nejtěžší český závod sezóny a letos mi ta obtížnost přišla snad ještě o level výš.

K mému překvapení mě to letos od pátku docela bavilo. Večer před závodem jsem si doladil kolo – nasadil jsem mokré pláště, vyladil tlumiče a nasadil vyšší řídítka. Byl jsem nadšený, všechno fungovalo, jak má, a já taky.

Po dopolední projížďce RZ4 jsem ale dostal takový strach, že jsem si sjel domů i pro chrániče na lokty, o kterých normálně ani nepřemýšlím. Tady jsem si ale řekl, že to bude lepší je vzít, i když jsem je naštěstí ani nepotřeboval. Celý trénink jsem ani jednou nešel k zemi, což mě hezky naladilo a šel jsem spát s klidnou hlavou.

V neděli ráno mě docela překvapilo, když jsem se podíval na teploměr a bylo tam jen 8 stupňů a lilo jako z konve. Takové podmínky fakt nemám rád, ale řekl jsem si, že to prostě zkusím a uvidíme. Optimisticky jsem si na sebe vzal jen dres, páteřák a igelitovou pláštěnku na lanovku. To nebylo ze začátku vůbec špatné a cítil jsem se dobře.

Hned na první RZ, která byla v podstatě DH lajna, jsem se pořádně rozhýbal a vyrazil, dokud mi nebyla zima. Už od startu mi v kole něco divně chrastilo, tak jsem jel trochu opatrněji, což mi paradoxně pomohlo – zjistil jsem, že to tolik neklouže a dá se jet. Dole jsem zjistil, že mi praskl drát v zadním kole. Jak se to stalo, nevím, ale drát jsem přimotal k dalšímu a pokračoval dál s „chrastítkem“.

Na dalších erzetách jsem se cítil líp a líp, dokud nás na startu RZ4 nechytil déšť, který nám všem namočil brýle. Druhou půlku RZ jsem jel prakticky naslepo, v zamlžených brýlích jsem viděl jen stromy a pásku. Nějak jsem sjel do cíle a překvapivě s docela slušným časem.

Pak už nás čekala jen jedna jízda lanovkou a RZ5. Cesta lanovkou byla pro mě dost brutální, protože jsem v promočeném dresu seděl 20 minut ve větru a zimě a celou dobu jsem se jen klepal. Nahoře jsem se zahřál běháním schodů k rozhledně a pak už RZ5 nebyla tak hrozná, jak jsem si myslel. Dojel jsem do cíle.

Upřímně jsem si říkal, že to nebylo úplně špatné, ale že vyjde zlato, jsem nečekal. Když dojeli všichni a já viděl, že jsem vyhrál juniory a skončil celkově na 6. místě, udělalo mi to obrovskou radost. A to, že se to stalo doma, tomu dodalo ještě nějakou váhu.

Velké díky všem za fandění a podporu!

Vidíme se na Klínech.

DÍKY!

Vlastně ani nevím, co je pro Špičák typičtější. Jestli to je počasí nebo nejrychlejší lanovky ve Sluneční soustavě. Největší požitek z těchto typických rysů nastane až po kombinaci obou. No představte si dvacet minut sedět na promáchaný lanovce v 10°C s příjemným deštíkem. Není to krása?Za posledních pár let si nějak nevzpomínám, že by tady bylo na závod hezky. Naštěstí to aspoň nebylo takový peklo jak vloni, ale stejně se na suchu nezávodilo. Po předchozích zkušenostech jsem doma neváhal a nabalil veškerou výbavu do bordelu, protože předpověď počasí mluvila jasně.

Špičák je asi nejvzdálenější závod celé Enduroserie, takže jsem vyrazil už ve čtvrtek. Hned po příjezdu k Šimonovi bylo jasný, že suchý gumy jdou do outsidu. Musel jsem sáhnout po nejbrutálnější gumě WTB Verdict, abych se na trati vůbec udržel. Na zadním kole zůstal klasicky Judge, který mi funguje ve všech podmínkách. Páteční tréninky začaly v až nezvykle hezkém počasí, což se samozřejmě muselo hned změnit a okolo 12 začalo pršet. V sobotu dokonce i vysvitlo slunce a traily ke konci dne vyschly, i když teda ne úplně všechny. Hlavně obávaná stage 4, která má podle někoho „ten správnej spirit of enduro“ a pro jiný je to totálně nesjízdnej nesmysl. Já bych ji vyměnil s RZ1, která byla, až na asi tři zatáčky, relativně friendly. Tím nechci říct, že bych si čtyřku rád dal na rozjezd, ale aspoň ji nemuseli jezdit všichni. Na race day jsem se začal připravovat už večer a trochu jsem si upravil kšilt na helmě, aby mi nelítalo tolik bordelu do brýlí.

Start do závodu byl lehce před jedenáctou. První přišlo vyhlídkový lano na RZ1, kde jsem celkem vytuhnul. Naštěstí stage začínala celkem hezkým bikeparkem a postupně se přiostřovalo. Spodní les jsem jel radši fakt opatrně, abych to hned nevyložil. Na dvojce se mi ke konci dost zamlžily brýle a musel jsem je sundat za jízdy. Málem jsem se kvůli tomu vyndal, ale pak už se jelo líp. Stejný scénář mě potkal i na trojce, akorát už to bylo celkem těsně před cílem a šlo s tím dojet. Nejobávanější stage 4 opět nevyšla úplně podle představ (i když to asi nikomu). Udělal jsem pár menších chyb a jednou mi to dokonce ujelo mimo trať. Na pětku se jelo zas lanem a najednou začalo svítit i slunce, což bylo po menších přeháňkách dost příjemný.

Dojel jsem si pro 6. místo v kategorii Elite a 10. celkově, což považuju za úspěch! Vyrovnané výsledky po celou sezonu mě po Špičáku dostaly až na vedoucí pozici v celkovém pořadí Enduroserie. To se nejspíš po Klínech ještě změní, ale i tak z toho mám obrovskou radost.