"V Koutech se neláme jen chleba – tam se lámou ráfky, morál a někdy i těla."
Minulý víkend se Kouty nad Desnou opět proměnily v endurová jatka. Pršelo? Trochu. Klouzalo to? Jak sádlo na teflonu. Ale atmosféra? 100 % špína, 200 % nasazení a nekonečno zážitků z proklatě dlouhýho kopce.
Zajímá tě, kdo to rozsekal (v dobrým i ve zlým), co se jelo, co se pilo a kdo málem nedojel ani na start? Tak čti dál. Tohle nebyl jen další víkend na biku. Tohle byly Kouty 2025 – tam, kde se enduro jezdí na krev ale i tak s úsměvem.
ŠIMON FEELINGS
Koutecký závodní víkend už je za námi a musím říct, že pro mě asi zatím nejhezčí závod sezóny. Počasí vyšlo, pátek, sobota večer se vždycky přehnala nějaká bouřka, ale naštěstí, závodní den byl celý na suchu, a díky tomu mohla vyniknout krása Koutů. Oba dva najížděcí dny jsem se cítil dobře, bez crashů a všechno mi celkem vycházelo. Lanovka byla skoro bez front, což byla taky příjemná změna od Polska. Za oba dny jsem si každou trať sjel asi 4krát. Měl jsem to fakt najeté, a každou jízdou jsem se snažil víc a víc zrychlovat, což docela šlo a to ježdění mě fakt bavilo. Tenhle závod má prostě své kouzlo – krásné traily, hodně dlouhé,hodně fyzické .
Do závodu jsem šel docela s respektem, protože jsem věděl, že to dneska zadarmo nebude. Tyhle tratě, navíc v kombinaci s dlouhými přejezdy to už byl závod skoro na svěťákové úrovni. První RZ (asi nejprudší rz z celého závodu) jsem rozjel asi až moc opatrně, vůbec jsem se nemohl dostat do takového toho RACE módu který bych asi potřeboval, a tak nějak opatrně jsem to sjel dolu. Veděl jsem že časově to nebude moc dobré takže jsem tušil, že budu muset hodně stahovat. Od druhé erzety jsem se ale začal trochu chytat – cítil jsem, že by to mohlo jít, a začal jsem zrychlovat. Ztahoval jsem víc a víc RZ od RZ, nějaké chyby tam byly jenom drobné. Bavilo mě to víc a víc, a i když to místy už fakt docela bolelo, užíval jsem si to.
Nakonec se mi povedlo nějakou tu vteřinku stáhnout, ale bohužel to nestačilo. Dojel jsem na 4. místě (12. celkově)! Se strátou na třetí 0,1s a na druhé necelé 2s!! To fakt nepotěší, ale aspoň poučka, že i první rzta se prostě musí letět.
Každopádně to byl další, krásně užitý víkend, s fajn partou a teď už směr na další svěťák -> UCI EDR La Thuile!
Díky všem za podporu!!!
KUBAS FEELINGS
Kouty opět nezklamaly! Vím, už se opakuju po několikáté, ale Enduroserie v Koutech rozhodně patří k těm oblíbenějším závodům. Letos to pro mě bylo taky první enduro u nás, protože úvodní závod v Polsku jsem musel kvůli škole vynechat. Výhodou je taky to, že Kouty mám z domů asi hodinku a půl cesty. Vlastně celá tahle moravská část enduro série mi sedí, protože většinu závodů mám celkem rozumně daleko a nemusím věčně cestovat po Česku (ehm, Šimone, to určitě nebyla narážka na tebe).
No a díky tomu mi zbyl čas si ve čtvrtek připravit kolo a v pátek ráno v klidu vyrazit na trénink. Tím „v klidu“ myslím tradiční nestíhačku a ježdění až odpoledne. I když to bylo stejně jedno, protože tratě zůstaly vesměs stejné jako vloni. Navíc ve čtvrtek se přes Kouty přehnala bouřka a stage celý den celkem klouzaly, takže se vyplatilo počkat, než vyschnou. Večer mě čekalo přespání ve fancy švédském hotelu s názvem Volvo XC70. Tento mobilní pětihvězdičkový hotel se nacházel těsně pod lanovkou a zaručil mi nejlepší možný spánek a regeneraci.
V sobotu jsem projel každou stage už jen jednou a radši šetřil síly na neděli, protože tady to rozhodně není zadarmo. Celkově v tréninku jsem se cítil na kole fakt dobře – nepadal jsem, nedělal větší chyby ani nezápasil s únavou. Jen se od pátku trochu zhoršila viditelnost kvůli slunci. To mělo samozřejmě i výhodu, že se nemusel opakovat další Leogang, ale kvůli stínům se často ztrácely kořeny a v rychlosti to šlo těžko číst. No prostě klasickej epilepťák…
Neděle – raceday. S číslem 7 jsem těsně před jedenáctou odstartoval do závodu. Na první dvě stage se jelo lanem, takže hned za studena do plných. První stage mi seděla a přišlo mi, že v ní nejedu úplně nejhůř, což se ukázalo i na čase. Jedničku jsem vyhrál! Dvojka byla docela přísná, ale i v ní se mi podařilo zvítězit. Na třetí stage se jelo legendárním výjezdem na Stráně. Byla pro mě asi nejvíc fyzicky náročná a dojel jsem na ni druhý se ztrátou asi 0,4s. Výšlap na čtyřku vede skoro přes Šumperk a je podle mě mnohem horší než obávané Stráně :) Samotná stage mi tolik nevyšla a dojel jsem na ni třetí. Na pátou stage se jelo lanem a obával jsem se ji asi nejvíc, protože už v tréninku byla hrozně rozbitá. Ve výsledku to celkem šlo a dojel jsem ji druhý. Poslední stage 6 vždycky celkem zabolí a letos tomu rozhodně nebylo jinak. Ke konci stage jsem měl ještě trochu smůlu, protože se mi podařilo někoho dojet a předjíždění nevyšlo na zrovna nejlepší místo.
A výsledek? Třetí celkově! Takže pro mě velkej úspěch, protože přestup do elity často není jen o závodění se staršími, ale taky o tom to udržet v hlavě, což se mi povedlo.
