Tak to tady máme opět znovu. Závodní reportáž. Ne že by se nám teda úplně dařilo vydávat tuhle vaši oblíbenou rubriku úplně za čerstva, protože už tomu bude týden, kdy boyz pásli svoje stroje na rakouských loukách alpských velehor. Hold nejsme ještě úplně silná redakce a budeme muset zažádat o rozšíření grantu o další redaktory i fotografy. Každopádně! Je to tady a to se počítá. O porci dojmů, zážitků a postřehů Kuby a Šimona nepřijdete. Zatímco rychlost sdělení nepatří k nejsilnějším stránkám, pravidelnost a záruka reportu z každé akce co stojí za řeč je u nás už zavedeným pravidlem. A Leogang rozhodně za řeč stojí. Tak si nechte čvachtat.
JAK TO VIDĚL ŠIMON
Můj vůbec první start ve světovém poháru UCI MTB Enduro World Series proběhl v rakouském Leogangu, kde nás uvítaly nejen ikonické alpské výhledy, ale hlavně naprosté hell podmínky v podobě brutálního deště a mudfestu.
Pátek, den tréninku- Slunce svítilo, tratě byly skoro suché, a i docela rychlé. Docela mě překvapilo jak moc těžké a sketchy ty tratě byly, ale i tak, se mi jezdilo docela dobře a bavilo mě to. Jediné co, tak na předpovědi na víkend byl prostě jenom déšť, déšť a déšť. Já jsem si vůbec nedokázal představit, potom co zaprší, na něčem takovém závodit ( až jsem si skoro myslel, že s tímle počtem kořenů které kloužou i na suchu, to bude v podstatě nejetelné. V sobotu jsme se byli kouknout na sjezd, počasí krásně drželo a já se jenom modlil ať to vydrží i v neděli. Bohužel – horské počasí si dělá, co chce. V noci ze soboty na neděli se dost ochladilo, začalo lejt, a z těch příjemně vyschlých RZ se najednou staly hodně dlouhé blátivé potoky. A přesně v těhle podmínkách jsem ráno v 8:00:30 vystartoval.
Stage 1 . Nahoře tak 2 stupně a provazy vody. Odstartoval jsem s jasnou taktikou- “pomalu”, plynule a co nejméně chyb. Začal jsem se cítit fakt dobře a začal jsem pushovat, všechno vycházelo líp než bych očekával. Potom jsem ale kvůli zimě přestal cítit ruce a v jedné z kamenných pasáží mi vypadlo řidítko z ruky a šel jsem pořádné OTB dolů ze stráně, kam i slétlo i kolo, takže než jsem se dokázal zpátky vyškrábat nahoru, nechal jsem tam alespoň 30s. Nic mě nijak extrémně nebolelo, ale stačilo to na to, abych ztratil rytmus i sebevědomí.Ve třetí RZ přišel další pád a i když to nebyl žádný tvrdý pád, psychicky mě to poslalo ještě o kus níž.
Po zbytek závodu jsem se spíš snažil to dojet než závodit. Nebyl to výkon, se kterým bych chtěl vstoupit do světového poháru, ale zároveň jsem hrdý na to, že jsem to dojel. V cíly z toho vyšla TOP 10! S čímž jsem ve finále i dost spokojenej.
Byl to super zážitek, skvělá zkušenost a obrovská motivace do dalších závodů. Věci, které jsem si tady vyzkoušel, mi v sezóně rozhodně pomůžou.
Díky všem za podporu!! A hlavně děkuji České reprezentaci za tuto příležitost!
Vidíme se v Koutech!!!
JAK TO CÍTIL KUBA
Fyzický a mentální peklo. Asi tak bych shrnul jeden z nejšílenějších závodů, co jsem kdy jel. Skoro 8 hodin na kole, zima, déšť a sra*ky. A o co že to jde? Jedná se o čtvrté kolo světového poháru EDR, které se jelo začátkem června v Leogangu. Po maturitě jsem si stihl dát jen downhill MČR v Koutech, abych se aspoň trochu dostal do závodního tempa a nezačínal hned z ostra ve světě. Nejsem si teda úplně jistý, že zrovna DH Kouty na enduru je ideální na rozjezd, ale účel to splnilo, takže jsme mohli s Adamem Maxou vyrazit na svěťák do Leoše. Letos poprvé v kategorii Elite, když zrušili U21.Rovnou sem ještě napíšu, jak závod probíhal, aby se v tom dalo orientovat. Závod měl 6 RZ, přes 70 km, a dokonce přejezdy mezi bikeparky. V neděli to potom vypadalo následovně: start v Leoši, následoval naprosto lovely transfer do Saalbachu na dvě RZ (samozřejmě po svých) a potom přejezd zpět do Leoše na zbytek závodu.
Plánovaný odjezd od Adama byl ve středu brzo ráno, což velmi nečekaně nevyšlo, protože se musela dělat rozborka kola. Kvůli mechošině jsme dorazili až později odpoledne a zbylý čas využili na trackwalk dvou RZ. Následující den vypadal podobně – jeden trackwalk a odpoledne ježdění. „Dáme jen tak čtyři jízdy“. Jenže čtyři jízdy na mým lokálu a v Leoši jsou trochu jinej příběh. 4 jízdy = 4000 m převýšení, a to by asi na protažení mohlo stačit.
Letos nám poprvé rozdělili páteční trénink a nedělní závod jedním volným dnem, což se původně jevilo jako obrovská výhoda, ale později to přineslo spíš nevýhody. Kvůli tomu jsme například nemohli přejíždět autem mezi Leogangem a Saalbachem. Čekal nás tím pádem onen krásný přejezd do Saalbachu i v tréninku. Pro představu: bylo to jak jet do kopce naprosto rozjebanoustage na Morávce. Občas nahoru, občas dolu, ale furt těžce o ničem. Páteční trénink kvůli tomu začal už kolem 9 ráno v Leogangu. Tréninky jsem odjezdil z části s Adamem a potom se Šimonem. Počasí vyšlo ideálně, ale i přes to nám nepřišlo, že to na trailech drželo. Bylo to takový nevyzpytatelně zrádný – občas to náhle ulítlo a jindy zase pěkně gripovalo.
Sobotu jsme všichni využili na dospávání, ladění kola a odpoledne jako diváci na downhillu. V předpovědi stálo, že by mělo pršet hned od rána a přestat až po našem závodě v neděli. Nakonec se déšť pořád odsouval a na downhill bylo sucho. K večeru se zatáhlo a vypadalo to jak konec světa. Zanedlouho přišel slibovaný déšť a s ním i pokles teploty.
Neděle – raceday. Od večera v kuse lilo a nám bylo jasný, že to nebude vůbec zadarmo. Nahodili jsme pláštěnky, všechno do pytlíků a v 8:30 na start. Já z parkoviště nedojel ani k lanovce a byl jsem durch mokrej. Tomu samozřejmě moc nepřidávala ta zima – dole bylo okolo 12 °C a nahoře asi 5 °C. Za mě nejhorší byl cca tříhodinový přejezd hned od startu na první stage do Saalbachu. Nejen že padalo seshora, ale jako bonus byl pětistupňovej klystýr v podobě potoků na trailech :). Většina si na první stage sundala brýle, a nebo si aspoň vyndali skla. Já nakonec nechal i skla, což se ukázalo jako spávnejmove. Cíl na první stage (a vlastně na celý závod) byl hlavně nepadat a jet v rámci možností čistě. To mi naštěstí vyšlo, a i přes můj blbej pocit to tak hrozný nebylo – dojel jsem asi 40. Celou stage jsem hlavně bojoval se zimou a vůbec necítil nohy. Ani jsem nepoznal, jestli je mám nebo nemám nacvaklý. Dole zbylo pár minut na oplach kola, brýlí a helmy. Na dvojku se jelo lanem a pak kus po trailu dolů. Po cestě jsem zmrzl ještě víc a před RZ mě napadlo, že se zahřeju běháním do sjezdovky (btw byl to takovej důchod speed běh, protože jsem byl totálně ztuhlej zimou). Dvojka byla asi nejdelší a ve spodní části jen drážkovaná v klopenkách. Moc mě nebavila. Následoval opět přejezd zpět do Leogangu na stage 3. Trojky jsem se bál nejvíc a paradoxně se mi povedla nejlíp. Před čtyřkou byla tzv. TAZ (= technicalassistancezoneaka čas na servis kola a sebe:) Přestalo pršet, takže jsem vyměnil bundu za vestu, naladil nové brýle a něco snědl. Za tuhle hodinku volna se mi podařilo pěkně vytuhnout a na čtyřce to bylo totální rodeo. Hned v první zatáčce málem držka a po celou dobu trailu to bylo dost loose. V nové pasáži to bylo loose natolik, že jsem jednou vyletěl z trati a ke konci lehce spadl. To mě stálo dost času a hlavně umístění. Pětka byla celkem bikepark a nebylo na ni nic spešl. Na poslední stage jsem se fakt těšil, teda hlavně na pocit, až poletím závěrečnou lavici a uvidim cíl. V cíli jsem jen sundal ruce z řídítek a málem okamžitě chytil křeč do ruky a stehna, protože mi chybělo magnezium, který zůstalo chytře doma.
Tahle šílenost nebyla jen o závodění, ale důležitou roli tady hrála i mentální stránka. Byl to rozhodně jeden ze závodů, na který nezapomenu a dal by se brát jako velká škola pro odhodlání pokračovat i když to fakt není lehký. Nejen pro mě to byla fakt extrémní zátěž ve všech směrech. Jen třešničkou na dortu byl výsledek. Původně jsem očekával dojezd okolo padesátky, ale nakonec z toho bylo 35. místo. To se sakra počítá na první svěťák v elitě!
