Taky jste si všimnuli? Jo? Co? No přece kde je Šimon? O tomhle klukovi se tak toršku slehla zem a z našich reportů i komentářů se vypařil po anglicku. No on se nám ten chlapec ani tak nevypařil jako spíš translokoval. Kam? Nikam jinam než do Kanady a protože ho nezajímá nic jinýho než hlína, kamení a sníh, tak vám asi nemusíme říkat do jaké to že části Kanady namířil svůj kufr. Je fakt, že ti poštovní holubi to teď s jeho zápisky a zprávami mají docela daleko a lítají značně opotřebovaní, zato jejich náklad má dost velký čáro máro. O to vás rozhodně nemůžeme ochudit. Radšte si tedy počíst o novém životě Šimona Lehkého.
DH-OČKOVÁNÍ
DH Sorca Cinco Kanada! Když už Kuba začal prosazovat jakýsi BP trend ( DH závodění na endurech), tak jsem si to musel taky vyzkoušet. Po prvních cca dvou měsících pobytu v Kanadě a zjišťování, co všechno je na kole možné sjet a udělat, jsem se na poslední chvíli přihlásil do závěrečného závodu sezóny na jednom z nejlegendárnějších a nejstarších trailů ve Sqamishi 19th Hole. 19th Hole je hodně prudká cca 4 minuty dlouhá trať na jednom z kopců nad městem. Pro mě osobně je to asi nejtěžší trať, na které jsem kdy závodil (kořeny, kameny, skalky), prostě Kanada se vším všudy.
Moje příprava začala tím, že jsem byl celý týden před závodem nemocný, na kolo se ani nepodíval a nevěděl jestli budu schopen závodit. Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím a v pátek ráno jsme šli na trackwalk. Bylo ještě docela sucho a teplo a my doufali, že to tak zůstane. Nic méně hned večer začalo dost pršet a v podstatě až do neděle nepřestalo.
Sobota ráno - déšť, 5 stupňů a my jsme nasedli do shuttlu, který nás celý den vyvážel nahoru. Hned první jízdu se ukázalo, že v podstatě všechny stopy, co jsem si nakoukal při trackwalku jsou nejetelný a byl to jenom survival mode od shora až dolu a když jsem zkoušel zrychlovat, tak jsem se každých 50 metrů někde málem zabil. Úplně náhodou jsem se na jednu jízdu dostal k Remymu Metaillerovi a to byl fakt zážitek. Dohromady jsem dal asi 5 jízd, ale potom už mi přišlo, že to je spíš horší než lepší, tak jsem si už jen vyzvedl číslo a jel domů, umyl kolo, vypral oblečení a připravoval se na závod.
V neděli to vypadalo skoro stejně, déšť 3 stupně a trať začala připomínat potok víc než trať,
kde by se mělo závodit. Startoval jsem v první půlce startovního pole, za což jsem hodně rád, protože bych nechtěl vidět, jak ta trať vypadala potom. Před startem jsem si říkal, že to asi nebudu tolik hrotit a pojedu spíš opatrněji, ale po startu jsem se začínal cítit lépe a řikal jsem si, že by to dneska mohlo jít a začal jsem zrychlovat a jet hranu. Zhruba ve ⅓ trati jsem nalítl do kořenové pasáže, kde jsem netrefil stopu kterou jsem chtěl, málem jsem v plné rychlosti trefil strom a v tu chvíli jsem si řekl, že už pojedu fakt opatrně, což se dařilo a já se bez pádu dostal do cíle. V cíli jsem byl chvíli průběžně první, věděl jsem, že to tak asi dlouho nezůstane, protože na startu byli fakt hodně rychlí kluci.
Nakonec je z toho 10. místo v kategorii, se kterým jsem v téhle konkurenci spokojený.
Po závodě, už jsem jenom spěchal abych se dostal někam na trať a abych se mohl podívat jak to vypadá v podání Jacksona Goldstona, Daneho Jewetta a dalších. Když to člověk vidí na živo, tak je to šílený.
Asi lepší zakončení závodní sezóny jsem si nemohl přát. Ale teď už pomalu přejít do zimního režimu a poznat Kanadu i jinak než jenom z kola.
ABOUT KANADA
Jaké je to tam, kde začalo to, co máme všichni tak rádi a co nás baví, aka Squamish/Whistler.
Celý to moje kanadské dobrodružství začalo tím, že jsem měl určitý sen se sem někdy podívat a díky tomu že mám skvělou rodinu, která mě ve všem vždycky podporovala a podporuje, tak jsme po dlouhém hledání našel sportovní školu Sea to Sky, kde beží program pro mezinárodní studenty. Do Sea to Sky patří tři školy na třech různých místech v oblasti Brtiské Columbie - Squamish, Whistler, Pemberton. Já si po rozhodování mezi Whistlerem a Squamishem vybral Squamish z několika důvodů. Ve Whistleru nemáte jinou možnost než zůstat ve škole celý rok a já jsem ještě v tu chvíli nevěděl, jestli budu zůstávat půl roku nebo celý rok. Škola ve Squamishi nabízí možnost studia i jen na jeden semestr. Squamish je skoro na středu cesty mezi Vancouverem a Whistlerem, takže je to relativně kousek do velkoměsta, k oceánu nebo do hor. Squamish je to horské město s cca 24 tis. obyvateli v Britské Kolumbii, asi hodinu cesty z Vancouveru. Celé město je obklopené luxusními traily, na které všichni koukáme u videí Remyho Metaillera, Jacksona Goldstona a dalších . Přiletěl jsem na konci srpna a jakmile jsem se trochu rozkoukal a dostal nějaké základní info od rodiny a školy, tak jsem vytáhnul kolo z krabice, složil a šel jsem jezdit. Jezdil jsem jenom lehčí traily a už jenom z nich jsem byl unešený. Nevěděl jsem co dělat dřív, jestli se soustředit co je přede mnou, nebo se kochat neskutečně krásnou přírodou a nebo se bát jestli na mě někde nevyskočí medvěd. Nic méně pořád jsem nebyl úplně stoprocentně ready po jet lagu, tak jsem jezdil v podstatě jenom modré traily, které by mohly být v evropských poměrech klidně černé.
Když už začala škola a já se začal pomalu zabíhat, tak jsme si vytvořili partu bikerů, s kterými jsme začali objevovat i jiné traily, než jenom modré a když pak člověk poprvé přijede na nějaký double black diamond trail, tak si říká, jak tohle někdo může sjet. Dá se na to zvyknout docela rychle a pak už to není tak hrozné.
Po asi dvou týdnech jsem se dostal poprvé do Whistleru. Všude obrovské kopce, několik desítek lanovek a krásná jezera. A to ani nemluvím o těch několika stech oficiálních trailů a dalších nekonečno neoficiálních. Hlavní část bikeparku rozprostřená na kopci s dvěma lanovkami. Na spodní z lanovek jsou spíše jump liny a flow traily a na horní lanovce (Garbanzo lift) jsou spíš prudší a techničtější traily.
Prvních pár jízd jsem měl stejný pocit jako poprvé ve Squamishi, všechno bylo hrozně velké, prudké a já si připadal že na kole sedím poprvé. Po pár jízdách si člověk zvykne a začne objevovat jak je všechno dokonale postavené a nic lepšího nikdy nejel. A-line nebo Dirt Merchant jsou obrovské skoky, které jsou prostě nepopsatelně příjemné na ježdění a v podstatě to neomrzí. A kdyby to člověka přece jenom omrzelo, tak ještě může povýšit na největší skoky v celém Whistleru- Crabapple hits. To už se přiznám, že ačkoliv je to opět geniálně postavené, tak už je to pro mě prostě docela hustý. A při každé jízdě jsem měl dost respekt. Ke konci dne jsme jeli na horu na nějaké ty technické traily, ty jsou trochu podobné Česku, jenom prudší, všechno je větší a asi i lepší. Byl to top víkend, s top partou a s top počasím. Pak pondělí a už zase škola…
Škola to je taky kapitola sama o sobě, docela mě překvapilo jak moc rozdílné to je oproti Česku. Škola je taková pohodovější a řekl bych že i lehčí, ale nevím, jestli můžu říct, že lepší. Před začátkem roku jsem si musel vybrat 4 předměty. Původně jsem si myslel, že jsou to jenom nějaké volitelné předměty navíc, ale potom jsem zjistil že to jsou předměty na celý půlrok. Škola začíná každý den v 9 a končí ve 15:15, každý den máme stejný předměty celý půlrok, jenom se každý týden mění pořadí. Většina předmětů je celkem jednoduchá, ale tím že každá hodina je 80 minut dlouhá, tak už to občas začíná být dost otravné. To, že se tady nemusím zas tolik učit do školy je pro mě dobrý, protože mám víc času na to, se učit na rozdílovky do české školy, které mě čekají po příletu domů kolem června 2025.
První dva měsíce, jsme mohli po škole chodit jezdit každý den a všechno bylo v pohodě. Teď už ale po škole asi 45 minut než bude tma a to je vpodstatě nereálné se vrátit za světla domu, a nebo musíme jezdit se světlem. Což není úplně ideální a přes týden už začala ta část sezóny kterou nemám rád- fitko a běh. O víkendech se snažíme jezdit co to dá, ale už to taky moc nejde. Prší, občas i sněží, je už fakt zima a traily které jsou výš už se začínají pomalu zavírat. To, že sněží mi moc nevadí protože už za chviličku začíná lyžařská sezona. Všichni místní říkají, že by letos měla být pořádná zima, tak jsem zvědavý a zároveň se těším.
Teď už jsem si docela zvyknul na poměry místních trailů a pomalu se začínám pouštět do nějakých věcí co známe všichni z videí, ale rozhodně je tu toho ještě dost z čeho mám fakt strach a nevím, jestli se do toho někdy pustím. Zatím pro mě byla asi největší výzva jeden z dropů, co postavil Remy Metailler. Něco kolem osmi metrů na výšku a čtyř na délku. Náhodou jsme to objevili při jednom ježdění po škole, ale už začínala být tma a my měli jenom malé helmy a chrániče na kolena, tak jsme si řekli že to asi není nejlepší nápad a že se zítra vrátíme. Když jsme tam další den jeli tak pršelo a bylo mokro, tak jsme si mysleli ze to nebude možné. Protože za dropem je jenom pár metru na dobrždění a když by to náhodou nevyšlo, tak na konci stejně velký drop, ale už bez dopadu. Po pár pokusech na menší variante jsem si řekl, že by to mělo jít ubrzdit a zkusil jsem to. Všechno vyšlo nejlépe jak mohlo, ale přiznám se, že už se mi do toho znova nechce.
Potom čas běžel dál, my si užívali hezké počasí a jezdili jsme skoro každý den. Když jsem zjistil, že se tu koncem října jede DH závod, tak jsme se s jednim kámošem přihlásili, aby jsme zjistili, co to je kanadské závodění a kanadská konkurence. Report o celém závodě už najdete na blogu.
Dneska,když dokončuji tohle psaní, tak ve Squamishi poprvé nasněžilo a Whistler hlásí 1,5 metru sněhu. Biková sezóna už je tedy u konce a já už jsem přepnul do lyžařského módu, protože tenhle víkend Whistler otvírá. Jsem fakt zvědavý, co kanadská zima přinese.
