Blindur je hodně. Gravel Blinduro je jen jedno. A je to unikát! Po šesti ročnících to prostě musí přiznat každý. Žádná jiná není taková. Žádná jiná nemá pořád rostoucí tendenci. Žádná jiná nemá takovou nepopsatelnou atmosféru a ducha jako Gravel Blinduro. Tahle akce je prostě jen jedna. Zapsat si ji do kalendáře byste jsi ji měli už hned teď jako must have race 2024! Letos se nám povedlo do tohohle závodu namotivovat i dva naše jezdce. A to sice Maxe a Denču. Genderově jsme to vyvážili a sami oni, ostřílení závodníci, který už nerozruší ani fasovanej materiál za xxx.xxx Kč z toho byli pořádně PAF! Takhle to má dejt! Kloubouček Michalovi a Zdeňkovi za tenhle majstr event. Přečtěte si sami zážitky našich riders. Jsou online a hot.
MAX
Ahoj,
protože nás rodiče vždycky učili mluvit slušně, tak jsme se nikdy nenaučili mluvit sprostě. Je to problém? O tom by se dalo polemizovat, každopádně Michal Prokop a jeho Gravel Blinduro tento problém řeší, protože zvláště po některých RZetách podle mě muselo nadávat jako dlaždič i kdejaké nemluvně.
No ale začneme od začátku, tam se totiž začínat má. Dojel jsem s klukama, tedy s Radkem a s Honzou v pátek pozdě večer. V rychlosti jsme vyskládali auto a pak jsme si užívali už pěkného večera. Šlo se spát a ráno, když jsem se probudil, tak už oba dávno pracovali. Já si vyřešil ranní zvyklosti a pak jsem se byl domluvit s Denčou a s jejím mužem, že na mě počkají na prvním transferu a zbytek pojedeme spolu. Tak se i stalo a tak jsme se všichni spokojeně potkali na startu do první rychlostní zkoušky. Do té jsem odstartoval a sám jsem tomu nevěřil, ale hrozně mě to bavilo. Sjezd po lesní cestě, trochu techniky a pak asi minutové dupání s koncovou stojkou, kterou jsme s Martinem oba v rychlosti vyletěli nahoru a byli jsme v cíli první RZ. Já byl nadšený. Ano, takhle si to celé umím klidně představit. Nojo.. ale tím jsem to nejspíš zakřikl. Pak už se to začínalo nebezpečně protahovat a vrcholilo to RZetou, kterou mně se podařilo dokončit za necelých 9 minut. Nezdá se to jako moc, ale jet 9 minut v kuse úplnou hranu, protože člověk netuší, za jak dlouho je cíl je poměrně dosti bolestivý zážitek. Poslední část, tedy pátá, byla v sobotu rzeta primárně z kopce dolů, kde já už jsem byl ale v takovém stavu, že jsem absolutně nebyl schopný ničeho. Navíc jsem k tomu všemu prorazil zadní kolo, takže jsem musel dojíždět opravdu opatrně.
Neděle začala docela hezky. Dal jsem si k snídani vajíčka s párkem, nějakou topinku a šel jsem provokovat ty dva dlouhány - ideální ráno. Pak se to ale zvrtlo a začalo se to kazit. Po prvním transferu, který byl teda docela hezký přišla hned RZeta. Nebyla nijak extra dlouhá, ale tak cítit to bylo. Martin, který startoval kousek za mnou si mě docvakl a když mě předjel, tak jsem ho vzal na chvilku do háku, což dost pomohlo. Ostatní rychlostní zkoušky už jsem ho ale neudržel. Už to prostě bolelo moc. Cítil jsem, jak mi nabíhají křeče a věděl jsem, že jestli nezvolním, tak mě to chytne poctivě a neujedu ani metr, protože sebou budu jen mrskat bolestí na zemi x minut, dokud to nepřejde. RZ 6 a 7 nebyly žádný med, ale obě relativně šly. Zvrhlo se to zase na předposlední RZ dne, kde jsme vyjeli snad na 3 různé kopce a sjeli u toho dva tratily. Šílený prostě.. tam už jsem nadával opravdu hodně, tam už jsem toho měl fakt dost. Poslední rz pak byla relativně fajn. Ta mě i za daných podmínek bavila a užil jsem si ji. Po dojetí jsem ale už v křeči úplně jen dojel do cílové stanu a vzniklo z toho poměrně vtipné video, kde se marně bolestní snažím zakousnout do gumového nafukovacího gauče. Zážitek? 10/10 .. kdo si chce ze závodů pamatovat silné pocity, měl by jet na Gravel Blinduro se závodními ambicemi. Kdo chce mít hezký zážitek, měl by volit spíš klasické Blinduro.
DENČA
V pátek jsme dojeli do kempu, ustlali si auto, uvařili večeři a v klidu poseděli pod hvězdičkama.
V sobotu jsme vstali akorát na rozpravu a před polednem vystartovali. Na prvním transferu nás dojel Max, tak jsme jeli společně. Jela jsme na krosce na úzkých galuskách, takže jsem se jen modlila, aby trať nebyla moc technická. Start z kopce na jedničce mě teda moc nepotěšil, na šotolině kameny lítaly, v hrabance mi klouzaly přefoukaný kola a kopec skončil dřív, než pořádně začal. Šlapaly jsme dál, nejelo se mi moc dobře, pořád mi to hrozně drncalo a kluci mi ujížděli. RZ2 byla výrazně delší, šlapavější a končila kořenovým sjezdem. Trojka byla hned po občerstvovačce, málem jsme přejeli start, a na to, jaký tam byl proťák, jsem se hodně najedla. RZ4 byla fakt dlouhá a do tahu, ale už mi pocitově sedla mnohem líp. Poslední pětka byla hodně z kopce a plná skoro cyklokrosových zatáček.
Byla jsem ráda, že jsem v cíli, přeci jen 70 km a 1000 převýšení není málo. V šest se vrátili všichni do kempu a já zkontrolovala průběžné pořadí. Výsledky mě dost překvapili, vyhrála jsem technickou jedničku a pětku, naopak na šlapavých jsem něco málo ztratila, kategorii jsem přůběžně vedla, ale o kousek. Večer byla zase pohoda, vařili jsme čaj, pokecali…
V neděli už se nám zezačátku tak nechtělo, startovali jsem o dvě hoďky dřív a málem jsme to nestihli. Na jedničku jsme šlapali fakt dlouho po asfaltu, naopak další RZty následovaly už dost rychle po sobě. Po sobotě jsem opravdu nečekala, že nedělní měřené úseky budou o tolik delší. Šestka a sedmička dost překvapili, v průběhu mě potkalo několik krizí, byly hrozně dlouhý. Osmička opět po občerstvovačce a opět s plným bříškem. Devítka byla asi nejtěžší, ale líbila se mi nejvíc. Začátek do táhlého kopce, na chvíli jsem se sjela s Maxem, to se jelo hned líp, v technice mi ale trochu odskočil. Pak jsem ještě dlouho vyhlížela cíl, který dlouho nepřicházel. Naštěstí to bylo ke konci už dost do rychla. Cesta na desítku byla celkem nekonečná, klukům už úplně došlo, tak jsem rozdala gely z brašničky, a nakonec jsme se tak nějak doplazili. Poslední RZ už byla celkem za odměnu, akorát nahoře byly zrádné kořeny ve vysoké trávě.
A tak jsme byli v cíli. Max se ještě chvíli plazil po gauči v křečích. My ostatní jsme se šli převlíct a pobalit. Pak proběhla kontrola výsledků. První RZty dne nebyly nic moc, poslední dvě jsem vyhrála. Celkově jsem byla druhá, o 4 sekundy, ale i tak, bedna je fajn na to, že jsem dost antigravelista. Taky jsem byla ráda, že jsme nic nerozbili, skoro nedefektili a nikdo nespadl. Na Špičáku bych si fakt nerada nasazovala chránič na odřený koleno. Koncept závodu byt zajímavý, jet šrot a nevědět, jestli to bude trvat minutu nebo deset, je zrádný.
ZÁVĚREM
Tak to vidíte. Max si z celýho víkendu pamatoval jen ty křeče, utrpení a bolest kyseliny mléčné v myofasciích. Na to že vyhrál Bunny Hop Challenge si ani nevzpomněl. Denča zase ač zkušená krosařka objevila krásy gravelu a pochopila že to není totéž. A manažerys Ráďa? Ten byl spokojenej jak želva Ergon. Nás všechny ostatní co jsme tam nebyli to děsně sere, příští rok určitě přijedeme a ikdyž už teď je nám jasný že tam bude zase pět stupňů a mokro, užijem si to i tak! Thanks god for Gravel Blinduro!
