Ahoj kuřátka! Stýskalo se vám po nás? Nám ani ne, teda vlastně jo. Zima byla dlouhá a pořád se jaksi vrací. Připomínajíc nám naše fanynky, který prostě ne a ne pochopit, že životnost fanynky je přesně jeden večer a pak šlus, pořád se za náma vrací. Druhá půlka května, gripy svědí, závodit se už musí. Někteří naši členové už objeli pár hnojáků co ani nestály za řeč. Dneska je to ale jiný. Miky a Jimmy se totiž prohnali po našem oblíbeným kopci v Koutech! A bylo o čem vyprávět. Takže otevřete pusy dokořán! Tady to máte!
JIMMY KALOUSEK
Tak jsem se nechal ukecat do kategorie downhill. „Jednou seš vole v repre, tak prostě mezi hobíkama na endurech už nemáš co dělat,“ odpověděl Číža po tom, co jsem zmínil o kategorii enduro. Vědí, že se specializuju na enduro, nemám sjezďáka a můj vyladěnej Nukeproof Mega se bude při čistokrevným downhillu na jedný z nejtěžších tratí v ČR – konkrétně na mordoru v Koutech chovat jak slalomky lyže při superG. Ale co. Třeba vědí víc než já… Společně jsme tu před týdnem potrénovali, něco jsem si najezdil, něco nakoukal a když to pojmu jako trénink na blížící se Enduro sérii, tak by to i šlo… Jen se před sezónou nezrakvit!
Doma po vyložení karet na stůl dusno: „proč se tomu pořád vystavuješ, jako by toho nebylo i tak dost, kdo to má všechno platit atd, atd, A T D.“
Špunty do uší a jde se ladit bike: O-chain R od Matěje – jezdím ho týden – suprová věc. Nasadím závodní, zatím nejetý, wheel set – a kur… Fungl novej kotouč je ohnutej do vrtule – důsledek převážení kol na kempy do ITA a FRA. Následuje 2,5 hodinový rovnání spešl toolem (20 cm násady z lopaty na konci rozříznutý na rovnání tý vrtule a pak jen páčit a zkoušet a páčit a zkoušet a páčit…
Čert sere na jednu hromadu
Sobota dopo a jde se shredit. Po 100 m na rozjezdovým flowtrailu rána do zadního kola, tlak v hajzlu, takže dolu k autu a fucking hell – na dvou místech proraženej plášť (novej), cinknutej ráfek (novej), údiv, jak je to možný (nic novýho). Knotování, rovnání, mlíkování – a pak už to začalo jezdit. Občas koukám po zbytku světa a musím říct, že tady se jezděj trochu jiný bomby než na enduru. Hlavně ta destrukce je ještě o kus jinde. Ale beru to jako trénink. Je to jen trénink!!!
Neděle – race
V tréninku těsně před závodem potkáváme tátu. S Mikim luštíme optimální stopu mezi vlhkými kořeny v místě, kde se přes noc na trať vylil potok. „Jak se pozná správnej downhiller?“ dělá si z nás srandu. „Tak, že tlačí kolo do kopce?“ „Jasně,“ odpovídám napůl nepřítomně. Fakt nehodlám kořeny místních smrků použít jako rovnátka. Téměř nevnímám, že se mi za tu chvíli, co to tu zkoumáme, za zády sesypali čtyři rideři. Něco pojíst a jde se na start semifinále. Trať je suchá a sype to jak má. Ke konci semifinálové jízdy jsem někoho dojel. Chvíli mě to zdrželo, ale to je jen dobře, aspoň tam mám ještě rezervu. Před finální jízdou sprchlo.
Start finálové jízdy
Svět se začíná zmenšovat: nejsou kopce, nejsou panoramata, z lidí zbyli ti dva přede mnou. Pršelo – trať bude klouzat. Nezájem. Kolo – OK. Já – OK. Jedu trénink – cvak race mode. Hovno trénink – jedu závod! Race! Bomby!! Kurva tak to hul!!! Svět má 2 m na šířku a 2,5km na délku. Znám v něm každou zatáčku, každej kořen, každej šutr. Po pár metrech série skoků. V letu míjím místo, kde pár minut po mně Matěj rozerval řetěz a závod dojel chainless. Pravá – les – a bomby. Šutry, kořeny, koryto cesty, moje stopa – ven z lesa – sekce skoků – rock garden někde pode mnou – pravá pod lano – smyk – kurva ta drážka mě málem vyndala – Mordor – jump – jump – jump – ven –les – hul to – dolní les – potok – kořeny – ven - hul to – skoky před cílem – ve vzduchu přešaltrovat – jeď! jeď! Cíl…
Svět se začíná zvolna vracet. Kolo mám narvaný někde pod svodidlem – nešlo zastavit. Vnímám komentátora – prej jsem ho málem sundal. Začínaj se objevovat první lidi. Řev – vole, jseš první! Není možný. To není možný. Vždyť to měl být jen trénink! Je po všem. Na parkovišti před tribunou kecáme s klukama a nejde si nevšimnout, jak okukujou Megu. „ Ty vole, to není možný takhle zajet na endurku,“ poslouchám dokola.
Je, protože to kolo mně prostě sedí!
MIKY NEVRKLA
Posledních pár měsíců se trápím s nemocnými zády, ale domácí DH závody? Nechtěl jsem si je nechat ujít. V pátek ráno jsme ještě na čtyřkolce rozvezli pár matrací na trať, pak už jsem se šel převléct a rychle pro kolo. Záda mě sice bolela, ale chtěl jsem tomu dát aspoň šanci. Po pár jízdách se ke mně přidali kluci ze Slovenska a šli jsme jízdu za jízdou. Ruce bolely (doteď), ale bavilo mě to a záda na tom paradoxně byla celkem fajn. V sobotu jsem v tréninku teda šel zkusit ještě pár jízd a odpoledne se rozhodl, že závod zvládnu odjet. V neděli ráno jsme s Kubou stihli rychlý warmup a šli se chystat na kvalifikační jízdu. Bral jsem ji spíše orientačně, opatrně a údržbově. Do cíle jsem dojel s šestým nejlepším časem, což mi udělalo radost. Rychlý oběd a zase zpátky na kopec. Cca dvě hodinky před startem finále začalo poprchávat a postupně déšť zesiloval. Nedalo se nic dělat a museli jsme se smířit s tím, že to bude šílená klouzačka. Do finále jsem odstartoval a pokračoval v klidné jízdě. Zhruba v půlce trati mi uteklo před přejezdem cesty přední kolo a plácnul jsem sebou jak pytel brambor. Zvednul jsem se, oprášil, sednul na kolo a nějak dojel do cíle. Nakonec z toho bylo 11. místo, což je vzhledem ke všem okolnostem krásný výsledek. Pád mě samozřejmě mrzí, ale někdo to dělat musí. Bylo skvělé si po roce a půl zase zazávodit ve sjezdu a těším se na další race, czest!
Dobrý co?! A teď už se nás až do podzimu nezbavíte! Vídíme se na závodech!
