Musím se přiznat, že vzhledem k množství a intenzitě událostí minulého týdne dost možná na něco zapomenu, něco popletu, nebo kvalitu informace znehodnotím nějak jinak. Není to naschvál, ale jednoduše toho bylo opravdu moc. Z maximální excitace jsem se překlopil hned do maximálního vyčerpání. Určitě se k celé akci ještě vrátíme až se mi celá tahle bouře uklidní a uloží do paměti. Na začátek musím poděkovat celému týmu od Nukeproof na jehož pozvánku jsme s Radkem mohli uskutečnit celou tuhle výpravu. Mít možnost nakouknout do zázemí takhle velké firmy, užít si kompletní zázemí na závodech atd. je prostě zkušenost, která se nestává každý den ani každou sezonu.
Ve středu jsme měli letět s Radkem. Já věděl, že letím zhruba v 11 hodin a nijak jsem tedy nestresoval, měl jsem v plánu dojet prvním ranním busem do HK, kde by mě Radek nabral někdy okolo šesté ráno, v osm bychom tedy byli na letišti a bez problémů bychom stíhali. Nevěnoval jsem tomu ale moc pozornosti a jednoduše jsem se řídil Radkovou informací, že mě nabírá někdy po čtvrté hodině ranní za Hradcem. Říkám si okej… trochu brzo na můj vkus, ale lepší dřív, než pozdě. Sednu tedy do auta, promnu si oči, zapojím kabel do mobilu, aby mi tam začalo něco hrát a já neusnul za jízdy a najednou vidím 3 upozornění od Radese, z toho jedna SMS a dva zmeškané hovory. Aj, říkám si.. tohle není dobrý. Hned mu volám zpět a dozvídám se, že Radek má hodinu a půl sekeru a že dorazí někdy po šesté. Nevadí.. :D Standardně by mě asi trochu štvalo, že jsem si mohl přispat dvě hodinky, ale teď jsem na zlobu opravdu energii neměl, takže jsem to prostě nechal být, zasmáli jsem se tomu a na benzince jsem si pustil sestřih utkání proti USA. Na druhou stranu nás to aspoň donutilo se podívat do letenky, abychom zjistili, že drop off stejně končí až 10:20, takže skutečně není kam spěchat.
Přiletěli jsme, ve stavu Max v klidu, Radek v rozkladu, protože leg room v EasyJetu úplně nepřehánějí a zatím co já jsem poměrně skladný člověk, tak o Radkovi jezdícím XXL kola se to říct nedá. To ale vlastně ve finále vůbec nevadilo, protože jsme se krásně protáhli hledáním taxíku k nám na hotel. Večer jsme si už jen prošli Peelbes, což bylo městečko, ve kterém jsme bydleli a pak se šlo spát.
Další den nezačal nejlépe, já se probudil asi v pět hodin ráno s velikým abscesem nahoře v nose a nebylo to nic příjemného. Nebyl jsem schopný pořádně dýchat, nemohl jsem se ani vysmrkat, nemohl jsem nic. Moje pojistka mi pomohla jen v tom, že mi na zákaznické lince poradili kliniku na kraji města kam mě odkázali, že je to z jejich strany maximum na co mám nárok. Došel jsem teda na místo, ale nedošlo mi, že nejsem v Česku a že je 6:10 ráno. Tady v nemocnici otevírají v 9 hodin. Takže procházka zpátky na hotel. Dal jsem snídani, která tedy byla moc dobrá a vyrazil jsem opět směrem k nemocnici. Po chvilce přemlouvání a vysvětlování, že skutečně nejsem schopný sednout do auta a dojet si do Edinburghu do větší nemocnice mě nakonec přijali. Klasická čekačka v čekárně, pak mě prohlédla nějaká sestra, dala mi XY papírů k vyplnění a nakonec se šla poradit s místním doktorem. Nechala si moje telefonní číslo s tím, že se mi ozvou v průběhu dne s tím, kdy bych se měl stavit na zákrok. Celé dopoledne se mi nikdo neozýval a tak jsem už sedal do autobusu směr Edinburg, když těsně před nástupem na autobus mě najednou ulovil číšník od nás z hotelu, že mají na drátě nemocnici a ať za ním rychle utíkám do kanceláře, abych si domluvil termín :D v tu chvíli jsem asi poprvé a naposled viděl utíkat anglického gentlemana. Nakonec to celé skončilo dobře.. dostal jsem předpis na dvoje ATB, takže jsem to všechno dostal zdarma, dokonce ani v nemocnici po mně nic nechtěli a pak jsem si jen za 50 pencí koupil paralen, abych byl schopný usnout a taky abych si na ten nos byl schopný dát velké brýle :D
Na jednu věc ovšem nemůžu zapomenout a to byla ochota, míra pomoci a pohostinnost místních lidí a především teda těch z Nukeproofu. Já totiž závodil a Radek měl mezi tím program s Nukeproofem jakožto jejich obchodník. Nejen, že mi finančně velmi výrazně pomohli s celým závodem, ale taky nám tam poskytovali dopravu, ubytování a jídlo. Jeden ze zaměstnanců Nukeproof Hotlines mě celý čtvrtek vozil po okolí, čekal na mě před nemocnicí a se vším mi opravdu ochotně pomáhal tak, že jsem se nakonec ještě ten stejný den byl schopný projet a trochu se protáhnout, jinak bych nejspíš strávil celý den v dálkovém autobuse na cestě z a do nemocnice.
Přejdu ale už k závodu samotnému, protože kdybych měl popisovat každý takový zážitek, tak je to spíš na knížku, než na report. RZety celkově byly hodně zatáčkovité, úzké a členité. Neustále se muselo pumpovat, neustále si člověk musel dávat pozor na kolo i na sebe a rozhodně to nebylo zadarmo. O náročnosti tratě svědčí i DNF, kdy jen v Elite Men kategorii nedokončilo nějakých 14 lidí s tím, že druhá RZ byla pro elitu dokonce zrušená, protože Kasper Wooley, klučina, kterého si pamatuju ještě z U21 si v cílové rovince, která byla velmi rychlá a členitá rozlámal pánev a lopatky, takže ho tam křísili. Já sám jsem za jízdy trefil strom asi 15x jen v závodě. Trať skutečně nenabízela ani trochu prostoru pro chybu a každé pochybení bylo okamžitě tvrdě potrestané. Možná ale i to mě donutilo jet relativně čistě. Po nevydařené prostage, kdy jsem ztratil zahanbujících 29 vteřin na prvního, jsem se docela zvedl a už to zas tak strašně ostudné nebylo. Za celý závod jsem musel vycvaknout jen jednou a jinak jsem neměl vlastně žádný zásek. Zvolil jsem prostě rychlou jistotu a to se vyplatilo. Jediné, co mě brzdilo byly ruce, protože nejsem pořádně vyježděný po zimě a jednoduše jsem nebyl schopný to udržet, takže jsem musel zpomalit, aby mi řidítka nevyletěly z rukou.
V cíli z toho nakonec padlo 101. místo. Těší mě ten výsledek? Určitě ne. V Česku jsem byl zvyklý jezdit o zlatou medaili a na EWS jsem jezdil top20 s tím, že na jednotlivých RZ jsem byl schopný kouknout do top10. Je to trochu dost tvrdá realita, ale snažil jsem si to v hlavě rozebrat a došel jsem k závěru, že to vlastně zas tak zlé není. Pominu-li číslo, které je ovlivněné mimo jiné i tím, že byla zrušená RZ, kterou jsem nezajel úplně špatně a že tu byli skutečně všichni, tak můj výkon sám o sobě zas tak zlý nebyl. Zajel jsem lidi, u kterých by mě to v minulosti ani nenapadlo, jako třeba Alex Lupato, což je čtyřnásobný italský mistr v enduru, nebo Matteo Saccon, což je Italská jednička týmu U21 z Trophy of Nations. Byl jsem schopný si to hezky srovnat, soustředit se, nedělal jsem chyby a jel jsem čistě. Fyzicky jsem na to taky měl a až si vymlátím ruce na laně v bikeparku, tak budu zas o několik dalších vteřin na RZ rychlejší. Určitě tam nedostatky jsou, ale je to ten typ nedostatků, co jde odstranit poměrně rychle. EWS ve skotsku mi tedy hodně dalo do dalších závodů a jsem rád za tuhle nakopávací zkušenost z jiného světa.
