Sezóna 2022 už klepe na dveře a otvírá skřípající panty. Hned ze startu si bylo prej potřeba rozdat pruhovaný trička, aby prej bylo klír kdo je největší homo erectus v českým enduro rybníku. Tak doufáme, že pod tíhou toho super nároďáckýho dresu nepopraskaj nositelům obratle a samosebou gratulujeme nejlepším sapiens. Na start jsme vyslali i našeho zrepasovanýho důchodce a vybavili ho new dresem s vlastností stealth. Jak se Maxíkovi jelo, co všechno si lupnul, prdnul, křupnul a ohnul? To se dozvíte už v jeho reportíku.
Kovid opadl a tak se po nějaké době jelo zase to naše české mistrovství galaxie. Nebo možná spíš mistrovství Německa, protože Němců tam byla většina. Sobota byla poklidná, to jsme prostě jezdili celý den s Vojtou Bláhou a s mladým Pivňasem a nechávali se shuttlovat od Vojtovi překrásné Adélky. V neděli ale už na nás na všechny dopadl stres. Na mě teda asi ze všech nejmíň, protože co si budeme.. ačkoliv jsem do toho šel s tím, že samozřejmě chci zajet co nejlíp, tak pravděpodobnost, že porazím mistra evropy, mistra republiky a vicemistra světa v enduru ve svém prvním roce v elitě vysoká prostě nebyla, takže jsem si říkal, že to bude pohoda, že pojedu v klidu, protože na mě nebude kladený žádný stres. No.. akorát, že vůbec.
Startoval za mnou totiž Sláwek, aka Slawomir Lukašik, který nejen, že celý závod ve finále vyhrál, jak ostatně většina lidí očekávala, ale vyhrál rozdílem třídy, spíš dvou. Mít tedy tady toho člověka celý den v zádech rozhodně nebylo nic příjemného a moje takové malé vítězství vlastně bylo, že mě za celý den ani jednou nepředjel. Mně samotnému se mi jelo opravdu hezky. Minimálně teda, co se cesty z kopce dolů týče. Při šlapání se mi totiž povolila spodní rolna a řetěz mi padal pořád mezi ni a ramínko hezky, takže nejel, že bylo samozřejmě neobyčejně náročné šlapat, ale hlavně s každým šlápnutím jsem přemýšlel, jestli to nenamotám, což bylo super. Jakoby ten tlak už tak nestačil. Jinak jsem ale nedělal žádné veliké chyby, jel jsem poměrně čistě až na jednu hloupost na páté RZ, kde jsem ve vzduchu zablokoval zadní kolo, protože jsem letěl, už se blížila zatáčka a já musel začít brzdit okamžitě při dopadu. Výsledek byl, že když jsem pak dopadl na zem, přesněji řečeno hranu ostrého kamene, tak to naprosto roztrhalo moji zadní gumu a spíš si myslím, že jsem měl štěstí, že jsem nerozlousknul ráfek. Nějak jsem s tím musel rozumně dojet do cíle, kde jsem kontoval a pak šel nahoru s tím, že jsem doufal, že se to zacelí. Možná by se tak i povadlo, ale díra měla skutečně asi 3 cm a všechno mléko bylo okamžitě venku, takže už to nemělo co zalepit. Sundal jsem to tedy rychle, hodil jsem tam duši a jel jsem do poslední rz. Na startu jsem měl asi 2 minuty rezervu. Na chvilku jsem si teda vydýchnul, dal brýle a hned jsem jel.
V poslední rz už to bylo docela v pohodě, neměl jsem žádné problémy, jel jsem tak nějak na jistotu, abych s tou duší hlavně dojel a nezabil se, ale ani tak jsem se nevyvaroval trefovačce do stromu, kdy mě teda skutečně zachránil můj AVS blaster, po kterém ten strom sklouznul a já tak mohl pokračovat v jízdě, byť s rozbitým malíčkem. Nakonec to dalo na 4. místo, což rozhodně není špatný výsledek, ovšem co zamrzí je ta ztráta 0,3 vteřiny na medaili, té bych si totiž skutečně hodně cenil. Snažím se na to ale dívat pozitivně, čekal jsem to horší. Teď musím do školy, abych napsal pár zkoušek a zápočtů a o víkendu se vidíme na Lipně!
